ECLI:CZ:US:2013:2.US.880.13.1
sp. zn. II. ÚS 880/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ireny Ihringové, roz. Pecníková, zastoupené JUDr Lubomírem Müllerem, advokátem advokátní kanceláře Symfonická 1496/9, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2013 č.j. 41 C 125/2012-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 4 603 Kč.
Stěžovatelka se po České republice - Ministerstvu financí domáhala odškodnění a zadostiučinění za nezákonnou vazbu její matky v období od 9. 12. 1951 do 21.12.195, mimo jiné i náhrady ušlé mzdy podle §23 odst. 1, písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. ve výši 2 500 Kč měsíčně s následnou valorizací podle §23 odst. 6 písm. a) citovaného zákona. Pravomocným usnesením Okresního soudu Kroměříž ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. Rt 4/92 byla vyslovena účast stěžovatelčiny matky na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. - l 19/1990 Sb.
Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelce a její sestře přiznalo odškodnění 1 343 Kč, a to jako náhradu ztráty na výdělku 1 083 Kč podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, a z náhrady nákladů vazby 260 Kč podle §23 odst. 1 písm. c) cit. zákona.
Valorizace ztráty na výdělku podle §23 odst. 6 písm. a) cit. zákona stěžovatelce přiznána nebyla. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu na 4 603 Kč zamítl s tím, že "náhrada za ztrátu na výdělku má představovat výdělek, kterého by matka žalobkyně dosáhla z období od 9. 12. 1951 do 21. 12. 1951, pokud by nebyla nezákonně zbavena osobní svobody. Tuto částku nelze navyšovat vzhledem k vývoji průměrné nominální mzdy v České republice období let 1990 až 2011.
Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí, uvádí, že jde o zachování principu přiměřenosti podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, vzhledem k reálné situaci, pokud jde o vývoj cen a mezd. Napadený rozsudek postrádá "zdravý rozum", když obhajuje jako "přiměřené odškodnění" přiznání náhrady ušlého výdělku 2 500 Kč měsíčně, zatímco minimální mzda činí 8 000 Kč měsíčně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Obvodního soudu pro Prahu 2 způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Předmětem řízení u obecných soudů byl navíc spor o tzv. bagatelní částku, kdy ústavní stížnost v takové bagatelní věci je pak, snad s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu, v podstatě vyloučena.
Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 2 se námitkami stěžovatelky řádně zabýval, své závěry patřičně odůvodnil, tzn. ,uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnil, z jakých důvodů neshledává opodstatněnost požadavku stěžovatelky na valorizaci náhrady škody v podobě ušlého zisku za ztrátu na výdělku, jehož nedosáhla její matka v době, po kterou byla její svoboda omezena. Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu