ECLI:CZ:US:2013:3.US.1066.13.2
sp. zn. III. ÚS 1066/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Anny Holečkové, zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3193/2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2010 sp. zn. 12 Co 762/2008 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 9. 2008 sp. zn. 8 C 114/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci.
Shora identifikovaným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované (své dceři) domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných nemovitostí, a to z titulu občanskoprávního institutu vrácení daru; chování žalované vůči ní mělo hrubě porušovat dobré mravy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem tento rozsudek potvrdil a následné dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěrem obecných soudů, že v žalobě popsané chování žalované nepředstavuje chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., nesouhlasí; podle jejího názoru naopak "zpronevěra finančních prostředků, neochota pomáhat matce v nemoci a poskytnout pomoc ve stáří, při zdravotních potížích a nezájem o její život" vážné porušení dobrých mravů zakládá.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jelikož podstatou projednávané ústavní stížnosti je pouze námitka proti interpretaci relativně neurčitého pojmu "hrubého porušení dobrých mravů", je - z hledisek standardních limitů ústavněprávního přezkumu - adekvátní se omezit na konstatování, že v kontextu konkrétní věci je takový výklad zásadně v diskreci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - s výhradou zjevné libovůle - jejich závěry podrobit vlastnímu přehodnocení. Nejvyšší soud odkázal na řadu rozhodnutí, s nimiž jsou napadená rozhodnutí v souladu, a stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by jim naopak byla kontrérní; kolize se posléze nezjevuje ani vůči názorům, vysloveným právní doktrínou (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 1801).
Stěžovatelčina ústavní stížnost je tím jen polemikou se závěry obecných soudů, jež zjevně nepřekračuje rovinu podústavního práva; že případná správnost není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, bylo již výše zaznamenáno, a o interpretační svévoli, jejíž případná indikace by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu z důvodu porušení stěžovatelčina práva garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, zde nejde.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu