ECLI:CZ:US:2013:3.US.1079.13.2
sp. zn. III. ÚS 1079/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Ješonky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. ledna 2013 č. j. 28 Cdo 2202/2012-251 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2011 č. j. 11 Co 231/2011-204, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů z důvodu údajného porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 17 C 225/2008 probíhal občanskoprávní spor mezi žalobkyněmi a) Hanou Semerákovou a b) Hanou Svátkovou a žalovaným Miroslavem Ješonkou (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"). Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 7. 1999 domáhaly vydání bezdůvodného obohacení ve výši 850.000,- Kč s příslušenstvím; požadovaná částka měla být zaplacena žalovanému jako cena za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu v Ostravě. Částku 850.000,- Kč měl žalovaný převzít od manžela žalobkyně a) při uzavření převodní smlouvy. Na základě výsledku dědického řízení po zesnulém manželu žalobkyně a) měl přejít na žalobkyni Hanu Semerákovou nárok na zaplacení částky 637.500,- Kč a na dceru zůstavitele, žalobkyni Hanu Svátkovou nárok na zaplacení částky 212.500,- Kč.
Rozsudkem ze dne 1. 12. 2010 č. j. 17 C 225/2008-113 Okresní soud v Ostravě uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni a) částku 637.500,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 212.500,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyň jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2011 č. j. 11 Co 231/2011-204, rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. ledna 2013 č. j. 28 Cdo 2202/2012-251 bylo dovolání žalovaného zamítnuto podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
III.
Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti nesouhlas s rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu.
Ke skutkové stránce sporu stěžovatel uvádí, že od své matky nabyl členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Zahradní město, který byl spojen s právem nájmu k družstevnímu bytu č. 1 v domě čp. X v P. (dále jen "předmětný byt"). Členy tohoto bytového družstva se společně stali stěžovatel a jeho manželka. Smlouvou ze dne 8. 6. 1997 převedl stěžovatel na žalobkyni Hanu Semerákovou a jejího manžela členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu. Hana Semeráková užívala předmětný byt do 29. 3. 2000. Bytové družstvo předmětný byt v době od 30. 3. 2000 do 31. 12. 2006 pronajalo Pavlu Jůzovi.
Manželka stěžovatele s převodem nesouhlasila a namítla neplatnost převodní smlouvy. Převodní smlouva byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005 č. j. 19 Cm 287/99-202, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006 č. j. 14 Cmo 355/2005-257 shledána neplatnou, protože souhlas k převodu členského podílu neudělila manželka žalovaného jako společná členka bytového družstva a společná nájemkyně bytu. Stěžovatel a jeho manželka byli určeni společnými nájemci předmětného bytu.
Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, pokud byl uznán povinným zaplatit oběma žalobkyním přisouzené částky. Tvrdí, že již v průběhu řízení před obecnými soudy namítal, že nebylo prokázáno, že částku 850 000,- Kč vůbec přijal, jaká část z této částky představovala protihodnotu neplatně převedeného členského podílu a jaká peněžitá částka by stěžovateli a jeho manželce měla připadnout jako náhrada za škodu, která jim byla způsobena nemožností užívat předmětný byt; obecným soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda část požadovaného nároku neměla být započtena jako protiplnění na náhradu za užívání předmětného bytu bez právního důvodu.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje způsob hodnocení důkazů obecnými soudy a namítá, že soudy nepřihlédly k vznesené námitce promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení a ke kompenzační námitce.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že v rozporu se svou judikaturou nepřisvědčil procesní obraně stěžovatele spočívající v tvrzení, že neužíváním předmětného bytu vznikla stěžovateli škoda a na straně žalobkyně Hany Semerákové došlo k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel dále tvrdí, že závěr soudů o relativní neplatnosti smlouvy o převodu členství je nesprávný; v projednávané věci podle jeho názoru šlo o neplatnost absolutní z důvodu rozporu mezi obsahem písemné smlouvy o převodu a obsahem ústní dohody ohledně ceny tohoto převodu. Dovolací soud údajně nesprávně interpretoval argumentaci stěžovatele, a proto se s ní odpovídajícím způsobem nevypořádal.
IV.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Námitky stěžovatele lze shrnout tak, že obecné soudy včetně soudu dovolacího se důsledně nezabývaly všemi jeho argumenty a námitkami vznesenými v průběhu pravomocně skončeného řízení, skutková zjištění jsou prý tak neúplná a tedy i nesprávná, v odůvodnění napadených rozhodnutí se soudy nevypořádaly zejména s možností započtení nároku, uplatněného stěžovatelem teprve v průběhu řízení před obecnými soudy.
K námitkám stěžovatele, spadajícím svým charakterem do oblasti dokazování, je třeba připomenout, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů patří do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných tzv. podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl o něm. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat. Jeho úkolem je pouze ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo nepochybně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů naprosto neudržitelné.
V projednávané věci stěžovatel sám hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich odlišná skutková zjištění, než jsou ta, k nimž dospěly obecné soudy. V návaznosti na tato svá zjištění vyvozuje i odlišné právní závěry, které svědčí pro stěžovatelem uváděnou verzi skutkového děje a pro právní konstrukci, prezentovanou stěžovatelem v projednávané ústavní stížnosti.
Těmto stěžovatelovým námitkám však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Konstatuje, že obecné soudy svá skutková zjištění založily na zásadě volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Soudy důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; přitom pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci řízení. Skutková zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Je pravda, že právní závěry, k nimž dospěl soud nalézací a soud odvolací, byly dovolacím soudem ve dvou případech shledány nesprávnými.
V prvním případě šlo o stěžovatelem vznesenou námitku započtení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z užívání předmětného bytu žalobkyní Hanou Semerákovou bez právního důvodu v období do 29. 3. 2000. V této otázce dovolací soud s odkazem na svou platnou judikaturu vyvrátil právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně výše jmenované žalobkyně.
Druhým nesprávným právním závěrem nalézacího a odvolacího soudu, vytknutým dovolacím soudem, bylo posouzení možnosti započíst stěžovatelem uplatněný nárok.
I když právní závěry obecných soudů v těchto dvou případech neodpovídaly platné judikatuře Nejvyššího soudu, nebylo nesprávné právní posouzení projednávané věci důvodem pro kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť tato rozhodnutí jsou věcně správná.
Dovolacím soudem byla vyvrácena tvrzení stěžovatele, vztahující se k údajné absolutní neplatnosti smlouvy o převodu členského podílu. Ústavní soud pro krátkost odůvodnění odkazuje v této souvislosti na závěry dovolacího soudu uvedené v jeho rozsudku (viz str. 3 poslední odstavec zdola a str. 4, první odstavec shora citovaného rozsudku), které považuje za správné, aniž má důvod k této argumentaci cokoli dodávat, či na jejím obsahu cokoli měnit.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry dovolacího soudu. Žádná pochybení takového rozsahu a závažnosti, která by učinila ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů neústavními, neshledal.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu