ECLI:CZ:US:2013:3.US.1167.13.1
sp. zn. III. ÚS 1167/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 1023/55, 708 00 Ostrava - Poruba, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2013 č. j. 13 Co 470/2012-347 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 27. srpna 2012 č. j. 100 P 461/2007-292, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, kterými podle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označených ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v postupu odvolacího soudu, který při svém rozhodování vyšel ze stejného skutkového základu zjištěného soudem prvního stupně, ale věc odlišně právně posoudil. V takovém případě se jeho rozhodnutí stalo pro stěžovatele překvapivým a nepředvídatelným, neboť údajně neměl možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit.
Stěžovatel v rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení uvádí, že v projednávané věci péče o nezletilé děti K. a S. P. mu byla jako prarodiči nespravedlivě stanovena vyživovací povinnost na nezletilé děti, ačkoliv tuto vyživovací povinnost by mohl plnit otec dětí Z. P., resp. jiní prarodiče. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud dostatečně nezjistil skutkový stav projednávané věci, neboť se nezabýval zkoumáním, zda otec nezletilých dětí po dobu téměř dvou let vyvinul dostatečné, resp. jakékoli aktivní úsilí vedoucí k získání zaměstnání, byť i v jiném kraji a v jiném oboru, z něhož by byl schopen platit výživné na své dvě děti. Podle názoru stěžovatele byl přístup otce nezletilých k povinnosti podílet se na výživě svých dětí zcela pasivní; z tohoto důvodu prý nemohl odvolací soud přenést zákonnou vyživovací povinnost z rodičů na prarodiče. Tímto postupem podle názoru stěžovatele došlo k vytvoření nerovných podmínek mezi rodiči nezletilých, kteří nesou v prvé řadě odpovědnost za výchovu a výživu svých nezletilých dětí, a prarodiči.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů byl zjištěn tento skutkový stav:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 27. 8. 2012 č. j. 100 P 461/2007-292, 123 P a Nc 89/2011 rozhodl ve věci nezletilých S. a K. P. v řízení o úpravu výživného tak, že návrh matky K. P. na stanovení výživného prarodičům zamítl (výrok I), počínaje dnem 1. 4. 2009 otci nezletilých Z. P. snížil výživné pro nezletilou K. z částky 2 000,- Kč na částku 1 500,- Kč měsíčně a pro nezletilého S. z částky 2 500,- Kč na částku 1 800,- Kč měsíčně (výrok II).
K odvolání matky nezletilých Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. ledna 2013 č. j. 13 Co 470/2012-347 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v odstavcích I až III výroku tak, že otci nezletilých výživné pro dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2011 zrušil a s účinností od 1. 1. 2012 je otci nezletilých nově stanovil ve výši 1 500,- Kč měsíčně pro každé z obou nezletilých. Otci obou dětí soud rovněž uložil zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2013 v celkové výši 29 326,- Kč. Odvolací soud stěžovateli, jako prarodiči, uložil povinnost zaplatit za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2011 na výživném pro obě děti celkovou částku ve výši 36 300,- Kč. Odvolací soud rovněž uložil povinnost zaplatit na výživném na nezletilé ve výroku uvedené částky za uplynulé období i prarodičům Z. P. a E. P.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z hlediska ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že těžiště námitek stěžovatele se soustřeďuje proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, byť podle petitu ústavní stížnosti je navrhován přezkum též rozsudku soudu prvního stupně; ten však stěžovateli ve výroku žádné povinnosti neukládá a nelze proto dospět k závěru, že by rozsudkem soudu prvního stupně bylo porušeno ústavně zaručené právo a svoboda stěžovatele.
Za této situace se Ústavní soud soustředil výhradně na přezkum rozsudku odvolacího soudu, a to zejména z hlediska stěžovatelova tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny údajně nesprávným postupem odvolacího soudu, který změnil právní náhled na věc a uložil stěžovateli povinnost zaplatit na úhradu výživného obou dětí výše uvedenou částku. Stěžovatel takové rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť je s ohledem na rozhodnutí soudu prvního stupně nemohl očekávat a nemohl tak zpochybnit jeho správnost svými návrhy a tvrzeními.
Ústavní soud tento názor stěžovatele nesdílí. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že nikoli každé měnící rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým. V případě, jako je tomu právě v projednávané věci, kdy odvolací soud rozhodl na základě stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, ale věc posoudil jinak, nelze o překvapivém rozhodnutí hovořit. V projednávané věci nadto jde o již druhé rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž prvním zrušujícím usnesením ze dne 20. 12. 2012 č. j. 13 Co 439/2011-57 bylo námitkám stěžovatele vyhověno a rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo stěžovateli uloženo přispívat na výživu nezletilých dětí, byl zrušen. Je tedy nepochybné, že při posouzení předmětného soudního procesu jako celku byla stěžovateli poskytnuta možnost na tento náhled soudu již dříve reagovat, a že stěžovatel také svého procesního práva využil podáním řádného opravného prostředku.
Jak se zjišťuje z napadeného rozsudku odvolacího soudu, stěžovateli (stejně jako dvěma dalším prarodičům) bylo uloženo zaplatit na výživu obou nezletilých dětí - jejich vnoučat, částky uvedené ve výroku citovaného rozsudku pouze za období, kdy otec nezletilých dětí své vyživovací povinnosti nemohl dostát a vyživovací povinnost tak ve smyslu ustanovení §88 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), přešla na prarodiče. Nejde se tedy o uložení povinnosti mimo rámec zákona o rodině ve smyslu zákazu vysloveného v článku 4 odst. 1 Listiny, jak se domnívá stěžovatel, ale o uložení povinnosti v zákonném rámci, neboť v daném případě neplní stěžovatel vyživovací povinnost za otce nezletilých dětí, ale sám za sebe. Odvolací soud se oproti soudu prvního stupně nezabýval potencionalitou příjmů otce nezletilých dětí, neboť podle jeho názoru otec se práci resp. jejímu hledání nevyhýbal. Pokud nebyl přijat na některé volné místo, nelze tuto skutečnost objektivně klást k jeho tíži. Tento závěr odvolacího soudu byl hlavním důvodem pro změnu právního náhledu odvolacího soudu na projednávanou věc.
Ústavní soud se podle své judikatury nezabývá posuzováním správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, nezkoumá hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, neboť tento postup není jeho úkolem (srov. ustanovení článku 83 Ústavy ČR). Zasahovat do sféry činnosti obecných soudů by byl oprávněn toliko za situace, pokud by způsob hodnocení důkazů nevyhovoval podmínkám uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a pokud by právní závěry vyvozené obecnými soudy byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Důvody k zásahu z pozic výše uvedených však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, není sama o sobě důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; žádné porušení ústavních práv stěžovatele Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu