ECLI:CZ:US:2013:3.US.121.13.1
sp. zn. III. ÚS 121/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Labe, státní podnik, IČ: 70890005, se sídlem Víta Nejedlého č. p. 951, 500 03 Hradec Králové 3, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem AK se sídlem Jana Masaryka 632, 500 012 Hradec Králové 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2012 č. j. l Afs 60/2012-31, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2012 č. j. 31 Af 95/2011-46 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. července 2011 č. j. 3091/11-1700-606207, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Finančního ředitelství v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2012 č. j. l Afs 60/2012-31, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2012 č. j. 31 Af 95/2011-46, jakož i rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. července 2011 č. j. 3091/11-1700-606207, a to pro porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Hradci Králové (dále též "správce daně") rozhodnutím ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 266664/10/228980607899 vyměřil Povodí Labe, státnímu podniku (dále jen "stěžovatel") odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 11.200.000,- Kč. K vyměření došlo na základě kontroly použití peněžních prostředků poskytnutých stěžovateli v letech 2006 a 2007 na projekt "Vodní dílo Čelákovice, rekonstrukce zdí plavební komory" (dále též "projekt"). Porušení rozpočtové kázně se vztahovalo k dotaci poskytnuté na projekt z rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury na základě smluv č. 97/2006 a č. 97/2007 uzavřených mezi stěžovatelem a SFDI.
Proti tomuto rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání. Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 11. července 2011 č. j. 3091/11-1700-606207 odvolání stěžovatele zamítlo. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl stěžovatel správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. dubna 2012 č. j. 31 Af 95/2011-46 podanou žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. října 2012 č. j. 1 Afs 60/2012-31 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při výběrovém řízení postupoval zcela v souladu se zákonem, jakož i v souladu s tehdy obecně přijímaným výkladem pojmu transparentnosti, obsaženého v zákoně o zadávání veřejných zakázek. S touto námitkou se podle stěžovatele soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal správně, neboť ji zcela kategoricky vyložil v neprospěch stěžovatele, přestože o obsahovém výkladu uvedeného pojmu nebylo jasno v rozhodovací praxi soudů až do roku 2010, kdy byla řešena tzv. "karlovarská losovačka". Soud také na toto své rozhodnutí odkazuje, aniž bere v úvahu, že výběrové řízení, kterého se tato ústavní stížnost týká, proběhlo přibližně pět let před tímto judikátem.
Stěžovatel dovozuje, že pokud soud konstatuje, že pojem "zásada transparentnosti" spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů, pak měl vzít nepochybně v úvahu, že v daném prostoru a čase proběhlé výběrové řízení bylo realizováno v souladu s tehdy obecně přijímanou praxí. Tomuto závěru odpovídají i stanoviska poskytovatele dotačních prostředků a závěry kontrol, které byly v souvislosti s danou investiční akcí realizovány. Pokud soud dále konstatuje, že neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat, neboť jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy, pak měl vzít v úvahu skutečnost, že ke kontrole nedošlo v aktuálním čase, kdy výběrové řízení proběhlo, ale následně po přibližně pěti letech. Vývoj názoru na interpretaci uvedeného pojmu pak soud podle stěžovatele vyložil v neprospěch stěžovatele, čímž porušil ústavní princip právní jistoty.
Stěžovatel dále namítá, že v napadeném rozhodnutí soud jednoznačně uzavírá, že provedenými důkazy byla obrana navrhovatele vyvrácena, aniž tyto důkazy jakkoliv specifikoval. Z žádného rozhodnutí, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a ani z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by byl proveden jiný důkaz, než důkaz protokolem o provedení losování. Tento protokol je protokolem o průběhu losování, tedy o okruhu uchazečů do losování zařazených, o složení losovací komise a o výsledku losování.
Stěžovatel dále uvádí, že ve všech předchozích řízeních namítal, že je sankcionován za něco, co nemohl splnit, neboť podmínky upravující čerpání dotačních prostředků byly obsaženy až v rozhodnutích o přidělení dotace a tato rozhodnutí byla vydána až v době, kdy uběhla řada měsíců od realizace výběrového řízení, sepsání smlouvy o dílo a v podstatě i realizace díla samotného. Tvrzení soudu o tom, že stěžovatel nemusel na podmínky obsažené v rozhodnutí o přijetí dotace přistoupit, je za daného stavu věci (jaký byl v době vydání rozhodnutí) podle stěžovatele nesprávné a objektivně nerealizovatelné. Jak mohl navrhovatel odmítnout přijetí dotace, když již stavba byla, a to pod podrobným dohledem jak poskytovatele dotace, tak dalších orgánů, realizována. Podle názoru navrhovatele je námitka retroaktivity rozhodnutí o přidělení dotace zcela namístě. Je-li v rozporu s ústavním pořádkem ČR retroaktivita právních předpisů, pak musí být v rozporu s tímto pořádkem též retroaktivita rozhodnutí státních orgánů. Odmítnutí této námitky soudy s odkazem na to, že je vlastně nerozhodné, co v těch rozhodnutích bylo uvedeno, neboť stačí, že byl porušen zákon o rozpočtových pravidlech, je podle názoru navrhovatele nepřípustná bagatelizace daného problému, a to ještě za situace, kdy se za porušení rozpočtové kázně považuje netransparentní výběrové řízení ve světle dnešního výkladu tohoto pojmu. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud vyložil v neprospěch navrhovatele i námitku legitimního očekávání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové, že předmětné zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví jako férový a řádný a stěžovatel se tak dopustil porušení zásady transparentnosti, stanovené v ust. §25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci byl postup správce daně plně na místě. Stěžovatel nebyl nucen vracet poskytnutou dotaci z důvodu nějakého drobného "formálního" pochybení, ale proto, že netransparentním způsobem zadal veřejnou zakázku v hodnotě miliónů korun. Nejvyšší správní soud uvedl, že lze tak důvodně usuzovat na to, že popsané závažné pochybení při výběru konečného dodavatele předmětného projektu mohlo ovlivnit výslednou cenu tohoto projektu a tím i hospodárnost a efektivitu využití prostředků ze státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že banalizaci takového pochybení stěžovatelem považuje za nepřípadnou; námitku postupu žalovaného finančního ředitelství v rozporu s dotační politikou státu proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž se všemi námitkami, které stěžovatel následně uplatnil v ústavní stížnosti, včetně námitky ohledně transparentnosti výběrového řízení, námitky nepřípustné retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace, námitky nesprávného hodnocení důkazů, jakož i námitky nezákonné aplikace rozhodnutí ÚHOS.
Závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r .
předseda senátu Ústavního soudu