ECLI:CZ:US:2013:3.US.1226.12.1
sp. zn. III. ÚS 1226/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Telefónica Czech Republic, a. s., IČ 60193336, Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 23 Cdo 3170/2011-411 a proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011 č. j. 3 Cmo 99/2010-343, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 4. 2012, doplněnou podáním ze dne 25. 4. 2012, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a přístup k soudu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), event. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost před zákonem podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 bylo k žalobě stěžovatelky směřující proti žalované TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., na zaplacení 1.060.594,90 Kč s příslušenstvím a k vzájemnému návrhu žalované rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované částky 1.219.867,20 Kč, 660.457,50 Kč a 29.696,60 Kč, to vše s příslušenstvím (výrok I.), a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291 městský soud zamítl návrh žalované na doplnění zmíněného rozsudku (výrok I.) a uložil žalované uhradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatelky i žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu uložení povinnosti zaplatit částku 1.219.867,20 Kč, 660.457,50 Kč a 29.696,60 Kč potvrdil, ohledně zaplacení příslušenství i ve výroku II. jej však zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; dále jím vrchní soud potvrdil ve výroku I. shora označené usnesení soudu prvního stupně, ve výroku II. je ale zrušil. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka i žalovaná dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že připojila žalovanou k telekomunikační síti, aby mohla poskytovat tzv. audiotexové služby koncovým zákazníkům. Její odměna byla koncipována tak, že měla garantovaný příjem za určitý, předem stanovený objem hovorů (tzv. paušál). Zpočátku smluvního vztahu žalovaná tento objem překračovala, na jaře roku 1998 došlo k obratu. Následně (stěžovatelka) podala žalobu na zaplacení dané odměny, její nároky však žalovaná odmítala s tvrzením, že účtování odměny tímto způsobem představuje zneužití dominantního postavení. V průběhu řízení pak žalovaná podala vzájemnou žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhala vrácení již zaplacených odměn za nevyužité hovory z paušálního objemu, poté uplatnila i další nárok z důvodu neplatnosti ujednání za uskutečněné hovory. Městský soud vzájemnou žalobu vyloučil k samostatnému projednání, načež stěžovatelku vyzval, aby osvětlila způsob, jakým byla smluvní odměna konstruována. Protože neposkytla uspokojivou odpověď, žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 4. 2007 sp. zn. 40 Cm 47/2002. Odvolání v této věci však nepodala.
Dále městský soud rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Cm 129/2007, tj. v nyní souzené věci, a to rovněž o její odměně za nevyužitou část paušálního objemu hovorů, zde ovšem ohledně částky, která byla uhrazena zápočtem oproti odměně, kterou měla žalovaná obdržet za uskutečněné hovory. Dále stěžovatelka líčí, jak v dané věci obecné soudy rozhodly, jak přitom argumentovaly a jak argumentovala ona v podaných opravných prostředcích, mj. že v odvolání namítala, že soud nemůže v řízení o vzájemné žalobě (sp. zn. 4 Cm 129/2007) převzít své závěry z řízení o její žalobě (sp. zn. 40 Cm 47/2002), neboť tyto závěry nebyly výsledkem věcného hodnocení, ale skutečnosti, že na výzvu soudu neupřesnila svá tvrzení, přičemž v každém z těchto řízení měli účastníci jinak rozvrženo důkazní břemeno; dále vytýkala soudu prvního stupně nesprávné vyhodnocení námitky promlčení a věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí, neboť účtovaná odměna nebyla nepřiměřená tržním podmínkám, a nešlo tedy o zneužití dominantního postavení.
V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že obě shora označená řízení jsou samostatná řízení v tom smyslu, že mají po procesní stránce nezávislé osudy, přičemž soud není vázán svým rozhodnutím v předchozí věci. Lze sice očekávat, že soud bude provedené důkazy hodnotit v obou věcech stejně a že bude mít stejný právní názor, je však třeba rozlišovat zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a formální vázanost předchozím rozhodnutím. V obou řízeních bylo rozhodnou otázkou, zda účtování smluvní odměny bylo z její strany zneužitím dominantního postavení. V řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 47/2002 nesla ona důkazní břemeno ohledně otázky, zda oprávněně účtuje část smluvní odměny, přičemž žaloba byla zamítnuta s tím, že neunesla své břemeno tvrzení stran toho, jak je odměna konstruována, přičemž soud vytvořil jakousi nevyvratitelnou domněnku zneužití dominantního postavení a na ni položil břemeno tuto presumpci vyvrátit tím, že vysvětlí zmíněnou konstrukci své odměny. Odmítá, že by procesní chování (nepodání odvolání či jiná procesní zanedbání) mohlo dopředu ovlivnit jiné spory ze souvisejícího skutkového děje. U vzájemné žaloby, týkající se jiné složky odměny, bylo dle stěžovatelčina názoru důkazní břemeno nastaveno obráceně, a tedy pokud žalovaná tvrdila, že i tato jiná složka odměny je výsledkem zneužití dominantního postavení, nesla o této otázce důkazní břemeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i tato složka byla účtována v důsledku zneužití stěžovatelčina dominantního postavení, protože uspokojivým způsobem nezodpověděla jeho dotaz ohledně struktury ceny, to ovšem v jiném řízení, což má být, jak bylo již zmíněno, nepřípustné. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že se danou argumentací nezabýval, protože pouze uvedl, že se rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) vydané ve věci č. j. S 1/03-3250/03-ORP vztahuje i na danou složku. Dle stěžovatelky byla žalovaná povinna, tvrdila-li, že tato složka představuje zneužití dominantního postavení, k tomu navrhnout důkazy, přičemž soudy nemohou při stanovení skutkových a právních závěrů vycházet z odůvodnění rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, ale jsou vázány pouze jeho výroky. Stěžovatelka upozorňuje dále na to, že vrchní soud nesprávně konstatoval, že městský soud zamítl žalobu z důvodu, že ÚOHS shledal zneužití dominantního postavení, navíc se v rozhodnutí tohoto úřadu nevyslovuje, že jde o odměnu nepřiměřenou ve vztahu ke smluvním partnerům, ale ve vztahu ke konkurentům. Nejvyšší soud pak uzavřel, že rozhodnutí vrchního soudu není postaveno na otázce vlivu odlišných procesních pozic na rozvržení důkazního břemene, toto jeho rozhodnutí je ovšem výrazem libovůle, neboť otázku zásadního právního významu formulovala údajně šířeji, navíc daná otázka byla pro rozhodnutí relevantní, neboť pokud by její úvahy byly správné, městský soud ze svého předchozího rozhodnutí vycházet nemohl.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení uplatnila námitku promlčení, ta však nebyla shledána důvodnou s odkazem na §404 obchodního zákoníku. V návaznosti na to tvrdí, že pohledávky žalované byly objektivně promlčeny nejpozději v červnu 2003, a že pokud podala vzájemnou žalobu v listopadu 2006, nemohl by tento úkon z promlčené pohledávky učinit pohledávku nepromlčenou. Citované ustanovení je dle jejího názoru třeba interpretovat tak, že pokud započítávané pohledávky objektivně zanikají k okamžiku, kdy se střetnou, pak k zániku pohledávek došlo v okamžiku, kdy se stala splatnou pozdější z nich, v daném případě v červnu 1999. Za této situace má vzájemná žaloba obdobné účinky jako započtení, a tudíž tyto účinky mohou nastat, jen jestliže obě pohledávky k datu střetu existují. Pokud soud vyslovil, že její pohledávka ze dne 5. 4. 2002 neexistuje, znamená to, že ji (stěžovatelka) nemohla účinně uplatnit. Vzájemné pohledávky proto nezanikly k okamžiku střetu a tvrzená pohledávka žalované byla v období od července 2002 do června 2003 promlčena. S odvoláním na zásadu vigilantibus iura stěžovatelka tvrdí, že daná problematika se dotýká samotných zásad soukromého práva, a to principu právní jistoty a zákazu diskriminace, z čehož vyvozuje její ústavněprávní rozměr. Dovolacímu soudu stěžovatelka v souvislosti s výše uvedeným vytýká, že u dané otázky neshledal zásadní právní význam s tím, že nešlo o započtení. To ovšem ona netvrdila, pouze argumentovala, že závažný zásah do právní jistoty, jaký výše citované ustanovení představuje, může spočívat v principu, dle kterého pohledávky započtení způsobilé zanikají k okamžiku střetu.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se vrchní soud dopustil libovůle, neboť se dostatečně nezabýval jejími argumenty, konkrétně když namítala, že si městský soud značně zjednodušil situaci, jestliže posuzoval smluvní institut povinného objemu hovorů jako celek; mohlo tomu totiž být i tak, že určitý rozsah povinného objemu hovorů byl přiměřený tržním podmínkám a v takovém rozsahu by ke zneužití dominantního postavení nedošlo. Soud byl povinen tuto hranici hledat, přičemž dle jejího názoru tato mohla být poblíž hranice mezi oběma složkami, jak byly popsány výše. Navíc dle jejího názoru je daný institut povinného objemu běžným obchodním nástrojem, a to jak u jiných typů obchodních smluv, tak u smluv v oblasti telekomunikací v podobě tzv. paušálů. Odkaz městského soudu na rozhodnutí ÚOHS obstát nemůže, protože se toto rozhodnutí nevypořádává s jejími argumenty, přičemž neobsahuje závěr o zneužití dominantního postavení ve vztahu k zákazníkům.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou judikaturu, dle které je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu nelze Ústavní soud, vykonávající svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko tehdy, jestliže případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavní stížnosti jsou namítána pochybení procesní povahy s možným přesahem do ústavněprávní roviny, nicméně příslušná argumentace je založena na předpokladech, k nimž stěžovatelka dospěla vlastní interpretací odůvodnění (zejm.) soudních rozhodnutí vydaných v dané věci, přičemž Ústavní soud se stěžovatelkou způsob, jakým tato rozhodnutí pojímá, nesdílí, její předpoklady (tak) považuje za nesprávné a v důsledku toho její argumentaci za nepřiléhavou. V daném soudním řízení šlo - v principu - o posouzení otázky, zda povinnost žalované hradit stěžovatelce odměnu i za "neprovolané minuty" byla sjednána v rozporu se zákonem, konkrétně s tehdy platným ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 286/1993 Sb., a potažmo otázky možné neplatnosti daného ujednání ve smyslu §39 občanského zákoníku. Obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka ve smlouvě s žalovanou sjednala tzv. povinný objem transakcí (s povinností hradit i "neprovolané minuty") a že se v rozhodné době nalézala v postavení dominantního soutěžitele na daném (relevantním) trhu. Jde-li o druhý bod, opřely se o rozhodnutí ÚOHS ze dne 30. 6. 2003 č. j. S 1/03-3250/03-ORP ve spojení s rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 19. 1. 2004 č. j. R 20/2003. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka výše uvedené skutečnosti nezpochybňuje, není třeba se těmito otázkami dále zabývat. Obecné soudy následně kvalifikovaly stěžovatelčin postup jako zneužití dominantního postavení [soud prvního stupně pak konkrétně podle §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodské soutěže)]. Dlužno podotknout, že v rozhodné době sice platil výše zmíněný zákon č. 63/1991 Sb., ten však rovněž (obecně) zakazoval zneužití dominantního postavení [a v ustanovení §9 odst. 3 písm. a) obsahoval tutéž skutkovou podstatu daného správního deliktu, jaká byla obsažena v §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb.], rozdíl byl pouze ve způsobu určení dominantního postavení soutěžitele na trhu; v těchto souvislostech však stěžovatelka, jak již bylo zmíněno, žádné výhrady neuplatňuje. Posouzení toho, zda výše uvedené jednání stěžovatelky představuje přímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách či jinou formu zneužití dominantního postavení na trhu (k tomu srov. níže), je zjevně otázkou interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, jejichž věcnou správnost Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Dle ustálené judikatury tyto lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Stěžovatelka však argumentaci, z jakého důvodu by mělo být dané posouzení z hlediska ústavnosti vadné, nepředestírá, a ani Ústavní soud pochybení takovéto povahy nezjistil. Namítá-li stěžovatelka, že žalovaná uzavřela zmíněnou smlouvu dobrovolně, s touto námitkou se již náležitě vypořádal městský soud. Proti eventualitě svévolného postupu městského soudu hovoří i to, že jeho interpretace nevybočuje z rámce právních závěrů, k nimž dospěl ÚOHS ve výše uvedené věci. Stěžovatelka sice upozorňuje, že důvodem zásahu ÚOHS byla skutečnost, že vytvářela bariery v přístupu na trh možným konkurentům, to však není podstatné, neboť jde o protiprávní jednání v obou případech, navíc je to pravda jen zčásti, neboť z výroku i odůvodnění rozhodnutí o rozkladu (viz str. 6, 7 a 10) plyne, že stěžovatelka měla zneužít své dominantní postavení nejen ve vztahu k ostatním soutěžitelům, ale i spotřebitelům (zvláště pak je nutno upozornit na pasáž, která se týká tzv. množstevních a věrnostních rabatů).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá, že městský soud v daném řízení vytvořil presumpci zneužití dominance na trhu a přenesl na ni tím tzv. důkazní břemeno, ač je stran této otázky měla nést nikoliv ona, ale žalovaná. Nic takového však z napadených soudních rozhodnutí neplyne. Jak lze zjistit ze spisu městského soudu sp. zn. 40 Cm 47/2002, jenž byl připojen ke spisu sp. zn. 4 Cm 129/2007, městský soud v prvně uvedeném řízení stěžovatelku (žalobkyni) skutečně vyzval, aby doplnila svá tvrzení, konkrétně aby zdůvodnila opodstatněnost předmětného smluvního ujednání a eventuálně je doložila, což však stěžovatelka neučinila. Na základě zjištěných skutečností pak dospěl k závěru, že stěžovatelka zneužila své postavení na trhu, a žalobu zamítl s tím, že stěžovatelkou uplatněný nárok není po právu (nikoliv výslovně z důvodu, že neunesla své tzv. důkazní břemeno). Pro nyní souzenou věc (sp. zn. 4 Cm 129/2007) je podstatné, že k závěru o zneužití dominantního postavení dospěl městský soud rovněž na základě dříve provedeného dokazování a "presumpci zneužití dominantního postavení", jak stěžovatelka tvrdila, nevytvářel. Z předchozího řízení přitom muselo být stěžovatelce zřejmé, že může soudu předestřít svá tvrzení ohledně důvodů zakotvení "povinného objemu provozu" a eventuálně v tomto ohledu doplnit dokazování, což však neučinila. Stěžovatelčiny úvahy týkající se přenesení tzv. důkazního břemene či vázanosti soudu svým předchozím rozhodnutím nejsou tudíž namístě; podstata problému tkví toliko v otázce, zda prokázané skutečnosti jsou dostatečnou oporou pro právní závěr o zneužití dominantního postavení, což je ovšem otázka, již náleží řešit obecným soudům; Ústavní soud, jak ve svých rozhodnutích opakovaně (ve shodě s výše uvedenými principy) konstatuje, není oprávněn příslušné hodnocení důkazů "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval; předpokladem jeho zásahu je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, zpravidla vznikající v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby, jimiž obecné soudy své úvahy zatíží. Ten však v souzené věci zjištěn nebyl. Z výše uvedených důvodů nelze nic vytknout ani Nejvyššímu soudu, jestliže konstatoval, že otázka vlivu rozdílného procesního postavení v řízení o vzájemném návrhu oproti řízení o samotné žalobě na důkazní břemeno nebyla pro závěry odvolacího soudu určující.
Stěžovatelka má v ústavní stížnosti dále za to, že u odměny za nevyčerpanou část povinného objemu hovorů je třeba rozlišovat tu její část, kterou jí žalovaná měla povinnost uhradit (a kterou požadovala v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 47/2002), a tu část, jež zanikla zápočtem protipohledávek žalované (úhrady které se pak žalovaná domáhala v daném řízení), s tím, že dílem mohl být rozsah přiměřený tržním podmínkám a že obecné soudy měly tuto hranici, která má prý ležet v blízkosti druhé části, hledat. Jak již ale upozornil ÚOHS, zákon klade na chování soutěžitele s dominantním postavením na trhu jiné, přísnější podmínky než na ostatní soutěžitele (z tohoto důvodu ostatně nemůže ani obstát argument, že použití paušálů je běžným obchodním nástrojem). Jestliže stěžovatelka sjednala s žalovanou smlouvu obsahující předmětnou povinnost, dopustila se - dle obecných soudů - protiprávního jednání, což mělo za následek neplatnost smlouvy v příslušné části. Možno v této souvislosti připomenout, že jednotlivé skutkové podstaty zneužití dominantního postavení jsou v zákoně vypočteny demonstrativně, takže mohou být postižena i jiná jednání soutěžitele, a že pojem "újma" nelze ztotožňovat s pojmem "škoda". Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, zvláště pak vezme-li Ústavní soud v úvahu citovaná rozhodnutí ÚOHS, připadá v úvahu zejména porušení tzv. generální klauzule ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb. (či §11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.), kromě toho stěžovatelčiny námitky ani nejsou s to závěr soudu prvního stupně o vynucování nepřiměřených podmínek zpochybnit, aby nemohl - pro svou "extrémnost" - z hlediska ústavnosti obstát. Dle názoru Ústavního soudu totiž není mezi oběma částmi odměny věcný rozdíl a - z pohledu otázky (ne)výhodnosti příslušného smluvního ujednání - hranice stěžovatelkou uváděná sama o sobě o ničem nevypovídá, stejně jako to, že pohledávky žalované v minulosti přesahovaly ty její; naopak je signifikantní, že právě kvůli "povinnému objemu provozu" bylo nakonec saldo žalované (dokonce) záporné, přičemž právě na platbách od stěžovatelky bylo založeno její podnikání; lze tedy usuzovat, že žalovaná nebyla příslušným jednáním poškozena toliko zprostředkovaně.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s výkladem §404 obchodního zákoníku provedeným obecnými soudy, přičemž poukazuje na princip právní jistoty a zákaz diskriminace. Danou problematikou - jakožto (opět) otázkou výkladu a použití "podústavního práva" - se však již zabýval dovolací soud a Ústavní soud na jeho závěrech nic vadného neshledal, a to ani ve světle stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti obsažené. Uvádí-li hypotetický případ dvou subjektů, kdy proti jednomu je třetí osobou podána "nesmyslná" žaloba, a druhému nikoliv, je zjevné, že se každý z nich nalézá v jiné právní pozici, na čemž nic nemění předpokládaná míra (ne)důvodnosti podané žaloby. Z tohoto důvodu dovolávání se principu rovnosti opodstatněné není. Speciální úpravu běhu promlčecí lhůty pak odůvodňuje, že se týká specifické situace, kdy se nárok a protinárok vztahují k jedné smlouvě nebo k více smlouvám, které mají povahu tzv. smluv závislých. Je sice zřejmé, že tato právní úprava nutí případného žalobce pečlivěji vážit podání žaloby, neboť musí vzít v úvahu eventuální protinároky žalovaného, ovšem proč by tato skutečnost měla představovat stěžovatelkou tvrzený "závažný zásah do právní jistoty", z obsahu ústavní stížnosti neplyne.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu