ECLI:CZ:US:2013:3.US.1244.13.1
sp. zn. III. ÚS 1244/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Otakara Tyla, zastoupeného JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem Šumavská 22, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č. j. 17 Co 346/2010-823 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2009 č. j. 23 C 234/2003-629, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 4. 2013, stěžovatel navrhuje zrušení obou v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že oba obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, protože se nezabývaly jeho námitkami započtení jeho pohledávek za činnosti, které provedl pro žalobce Ondřeje Vladimíra Černého, provedené důkazy údajně hodnotily v rozporu "se skutečností", přičemž porušily principy zakotvené v §132 o. s. ř. Z toho stěžovatel dovozuje, že právní závěry, které ze skutkových zjištění obecné soudy vyvodily, nemají oporu v provedeném dokazování. Oba obecné soudy údajně nesplnily poučovací povinnost, čímž porušily ustanovení §118a o. s. ř.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že proti v záhlaví tohoto usnesení označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze směřovala již dřívější ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 888/11 jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvodem tohoto odmítnutí byla skutečnost, že ve věci bylo (současně s ústavní stížností) podáno dovolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Ústavní soud tedy v předchozím řízení s odvoláním na zásadu subsidiarity dospěl k závěru, že podání ústavní stížnosti je předčasné. Zároveň vyslovil, že "odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího.... Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání."
Za této procesní situace Ústavní soud nepokládá své předchozí rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 888/11 za překážku rei iudicatae a v nynějším řízení podrobil přezkumu oba napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
III.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelovy námitky a shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí, ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 33 Cdo 337/2012-963 pod bodem III výroku zrušil "rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 č. j. 17 Co 346/2010-823 v části, kterou tento odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2009 č. j. 23 C 234/2003-629, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011 č. j. 23 C 234/2003-864, ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci 5,5% úroky z prodlení z částky 742 000,- Kč; v této části zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení účastníků řízení a státu". Dovolací soud v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
V rozsahu, vymezeném dovolacím soudem, není věc pravomocně skončena a u Obvodního soudu pro Prahu 4 bude dále probíhat občanskoprávní řízení. V této části je třeba ústavní stížnost posoudit jako návrh nepřípustný a je třeba jej odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve výroku pod bodem II a III Nejvyšší soud dovolání žalobce a žalovaného odmítl [podle §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Pravomocnou tak zůstala část výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2009 č. j. 23 C 234/2003-629, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 č. j. 17 Co 346/2010-823, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011 č. j. 23 C 234/2003-864, ukládající žalovanému ("stěžovateli") povinnost zaplatit žalobci částku 742 000,- Kč a výrok II citovaného rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu, ve spojení s jeho opravným usnesením, jímž byla žaloba v částce 50 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítnuta.
Jen v této části mohl Ústavní soud podrobit rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu svému ústavněprávnímu přezkumu a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Z námitek, uvedených v ústavní stížnosti, je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V ústavní stížnosti uvádí stejné argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích občanskoprávního sporu, s nimiž se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, jež mu však nepřísluší.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů". Ústavní soud neposuzuje tedy "obyčejnou" zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Soudy dostatečně srozumitelně a logicky objasnily, z jakých důvodů bylo žalobě žalobce v rozsahu části výroku I soudu prvního stupně, potvrzeného odvolacím soudem, vyhověno. Svá rozhodnutí oba obecné soudy patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Oba obecné soudy hodnotily smluvní vztah uzavřený mezi účastníky řízení jako smlouvu příkazní, jejímž předmětem byla pouze správa peněz žalobce stěžovatelem za dohodnutou odměnu. Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí rovněž uvedl, že poučil žalobce podle ustanovení §118a o. s. ř. Z kontextu obsahu tohoto poučení je nepochybné, že citovaného poučení se dostalo rovněž stěžovateli, neboť v reakci na poučení soudu stěžovatel výslovně uvedl, že k prokázání svých tvrzení ohledně provizí, odměn a nákladů, vynaložených ve prospěch žalobce, "žádné jiné důkazy, které předložil soudu I. stupně, nemá". Obdobně odvolací soud objasnil i nedůvodnost námitek stěžovatele týkajících se promlčení a podrobně se zabýval i kompenzačními námitkami stěžovatele.
Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelova polemika se týká výkladu a aplikace běžného práva a nedosahuje ústavněprávní roviny.
Protože stěžovatel napadl ústavní stížností oba rozsudky obecných soudů v celém jejich rozsahu, Ústavní soud se se zřetelem na rozsudek dovolacího soudu zabýval ústavní stížností i v části směřující proti zamítavému výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Tento výrok II je však pro stěžovatele příznivý; ústavní stížnost v této části je návrhem podaným někým zjevně neoprávněným a je třeba ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Shrnuto: Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbytku ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona jako návrh nepřípustný.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu; je-li ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu