ECLI:CZ:US:2013:3.US.1343.13.2
sp. zn. III. ÚS 1343/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ludmily Ermannové, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem s místem výkonu advokacie Na Kozině 1438, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2013 č. j. 33 Cdo 3278/2012-171, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2012 č. j. 32 Co 35/2012-143 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 9 C 54/2011-85, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí z důvodu údajného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především argumentuje údajným porušením práva na spravedlivý proces spočívajícím v nedostatcích při zjišťování a hodnocení skutkového stavu projednávané věci. Oba obecné soudy podle názoru stěžovatelky neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly všechny navržené důkazy, při hodnocení důkazů nepřihlédly ke všem skutečnostem, které byly v průběhu řízení zjištěny a na základě nesprávně zhodnocených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěry soudů jsou prý proto nelogické a "v rozporu s tvrzeními obou účastníků řízení". Z odůvodnění napadených rozhodnutí údajně není zřejmé, o jaké z provedených důkazů soudy opřely svá skutková zjištění a jak se odvolací soud vypořádal s námitkami stěžovatelky. Porušení zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. tak založilo nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejími námitkami meritorně nezabýval a pouze konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Okresní soud v Nymburce zamítl žalobu žalobkyně Ludmily Ermannové proti žalovanému Pavlu Hamplovi o zaplacení částek 9 000,- Kč, 98 000,- Kč a 64 000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení proti vydání vestavěných skříní umístěných v ložnici v 1. patře domu žalobkyně v D. (výrok I); žalovanému soud uložil povinnost vydat žalobkyni 3 kusy kuchyňských skříněk z bytu žalobkyně v P. (výrok II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci platně uzavřeli ústní smlouvu o zhotovení věci na zakázku, jejímž předmětem bylo zhotovení vestavěných skříní. Žalovaný svoji povinnost vyplývající ze smlouvy splnil. Žalobkyně v záruční lhůtě řádně reklamovala vadu zrcadel skříně, kterou žalovaný odstranil již v roce 2008. Proto žalobkyně nemohla v roce 2010 platně odstoupit od smlouvy a domáhat se vrácení částky 98 000,- Kč z titulu zaplacené zálohy. Dále účastníci řízení uzavřeli smlouvu o opravě a úpravě věci - starší kuchyňské linky, na jejíž úpravu a montáž převzal žalovaný zálohu 9 000,- Kč. Dílo částečně provedl, další práce žalovaný již neprovedl, neboť se na nich s žalobkyní nedohodl, stejně jako nebyl dohodnut termín dokončení zakázky. Z tohoto důvodu nemohla žalobkyně důvodně uplatnit požadavek na náhradu škody za to, že nemohla od března do října 2011 pronajímat svůj byt v Poděbradech, v němž měla být upravená kuchyňská linka namontována.
Krajský soud v Praze po odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III po doplnění dokazování jako věcně správný potvrdil.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný dvě vestavěné skříně žalobkyni dokončil a předal, přičemž ve lhůtě žalobkyně reklamovala pouze nevyhovující zrcadla; tento nedostatek žalovaný opravil nejpozději v listopadu 2008. Za těchto okolností nemohla žalobkyně platně odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení 98 000,- Kč oproti vydání předmětných skříní.
V případě žalované částky 9 000,- Kč odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně ani po poučení soudu neprokázala, jaká konkrétní smlouva měla být s žalovaným uzavřena.
Nejvyšší soud dovolání dovolatelky jako nepřípustné odmítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky týkající se údajně nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu projednávané věci a vadného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Většina námitek stěžovatelky týkajících se skutkového stavu projednávané věci a nesprávného hodnocení důkazů byla obsažena i v jejím dovolání, které, jak ostatně konstatoval dovolací soud, přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu otevřít nemohla, neboť stěžovatelka žádný důvod, pro který by měl být dovolacím soudem zvažován zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neuvedla. Argumentace stěžovatelky, že dovolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, jestliže se jejími "dovolacími důvody" nezabýval meritorně, tak neobstojí. V této souvislosti proto Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné porušení základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti - ve smyslu §236 a násl. o. s. ř. - neshledal, dovolání odmítl.
Z námitek stěžovatelky uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti její vlastní verze skutkového děje a tím i jejímu vlastnímu právnímu názoru, který však v žádném ohledu nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Především je třeba zdůraznit, že žádné z provedených důkazů nesvědčí pro tvrzení stěžovatelky, že řádně, tedy ve lhůtě, reklamovala vady vestavěných skříní. Za této situace je tedy nepodstatné, jestli je stěžovatelka, po uplynutí reklamační doby, s kvalitou jejich provedení spokojena, či nikoliv. Tím méně pak je důvodné její tvrzení, že "platně" odstoupila od ústně uzavřené smlouvy o zhotovení vestavěných skříní.
Stěžovatelkou uplatněný požadavek na náhradu škody, vzniklé nemožností pronajmout její byt z důvodu nedokončení opravy a úpravy kuchyňských skříněk, nemohl v řízení před obecnými soudy obstát z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelkou.
Pokud se týká otázky hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že oba obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí velmi podrobně uvedly, na základě jakých důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě poté vyvodily i odpovídající právní závěr. Ústavní soud neshledal odůvodnění napadených rozhodnutí nelogická, nerespektující ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Rozporným je pouze skutkový závěr soudu prvního stupně ohledně termínu odstranění vytčené vady zrcadel na vestavěných skříních, který však z pohledu rozhodování o meritu věci není podstatný.
Stěžovatelka by měla respektovat skutečnost, že úspěch v občanskoprávním sporu je závislý na řadě okolností, kromě jiného též na existenci ve věci relevantních důkazů, kterými je žalující strana schopna prokázat svá tvrzení. V tomto smyslu byla nepochybně její procesní pozice žalobkyně problematická, neboť své žalobní návrhy opírala z valné většiny jen o ústně uzavřené smlouvy s žalovaným. To však nic nemění na správnosti napadených rozhodnutí, i na průběhu pravomocně skončeného řízení, které z hlediska měřítek spravedlnosti procesu jako celku obstálo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu