ECLI:CZ:US:2013:3.US.1442.13.1
sp. zn. III. ÚS 1442/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené Mgr. Lenkou Žváčkovou, advokátkou se sídlem Příkop 148/18, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2013 č. j. 14 Co 413/2012-615 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. června 2012 č. j. 0 P 116/2011-554, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 90 Ústavy ČR.
Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že nechránily dostatečně zájmy jejích nezletilých dětí, neboť při rozhodování o změně úpravy styku nezletilých dětí s jejich otcem nevzaly v úvahu výsledky jejich lékařských vyšetření a jejich zdravotní problémy psychosomatického charakteru, které se u nich projevují po návratu z pobytu u jejich otce.
Odvolací soud měl, podle názoru stěžovatelky, před rozhodnutím o změně úpravy styku nezletilých dětí s otcem nejdříve nechat vypracovat znalecké posudky, kterými měl být přezkoumán zejména údajně negativní vztah nezletilé J. k jejímu otci. Do doby vypracování znaleckého posudku měl prý soud alespoň dočasně zkrátit návštěvy nezletilých dcer u jejich otce, nikoli je svým rozhodnutím ještě prodloužit.
Stěžovatelka tvrdí, že během pobytu nezletilých dcer u otce jsou vystaveny i zdravotním rizikům, neboť otec jako řidič sanitního vozu v něm vozí své dcery bez použití autosedaček, nepodává jim veškeré předepsané léky a v době styku nerespektuje volnočasový program dětí a jejich školní akce.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Břeclavi ve věci péče o nezletilé děti J. a K. v řízení o změnu výchovy a o změnu úpravy styku rozhodl, že otec nezletilých dětí D. P. je oprávněn se s nimi stýkat ve výroku vymezených termínech (výrok I), tento výrok se stal předběžně vykonatelný (výrok II), matce nezletilých dětí uložil pokutu za každý nerealizovaný styk mezi otcem a nezletilými dcerami ve výši 500,- Kč, celkem tedy 2 500,- Kč (výrok III), zamítl návrh otce na uložení pokuty matce za další nerealizované styky (výrok IV), přičemž zastavil řízení o změnu výchovy u nezletilých dětí (výrok V).
Soud prvního stupně uvedl, že již v roce 2008 byly obě nezletilé děti pravomocným soudním rozhodnutím svěřeny do péče jejich matky a otci bylo stanoveno výživné, poté rozsudkem Krajský soud v Brně upravil styk otce s nezletilými dcerami. V průběhu tohoto řízení v roce 2009 soud pověřil soudní znalkyni z oboru pedopsychologie vypracováním znaleckého posudku. Následně soud rozhodl, že otec je oprávněn se se svými nezletilými dcerami stýkat každý týden v Krizovém centru pro děti a mládež v Brně. Další znalecký posudek nařídil vypracovat Krajský soud v Brně v roce 2010. V něm bylo soudní znalkyni uloženo posoudit vztah obou dětí k otci a dále zjistit, zda se u dětí objevují příznaky pohlavního zneužívání jejich otcem, jak na to dvakrát upozornila jejich matka. Po dopracování znaleckého posudku byl upraven styk otce s nezletilými dcerami rozsudkem v roce 2011.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 č. j. 14 Co 413/2012-615 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, ve výrocích pod body II a III rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
III.
Ústavní soud se před posouzením merita věci zabýval nedříve zjištěním, zda ústavní stížnost, napadající oba rozsudky v celém jejich rozsahu, tedy ve všech výrocích, splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak bylo zjištěno z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 14 Co 413/2012-615, stěžovatelka napadla odvoláním pouze výroky pod bodem I, II, III rozsudku soudu prvního stupně. Odvoláním nenapadené výroky IV a V téhož rozsudku proto nabyly právní moci, neboť proti nim nebylo podáno odvolání. Vzhledem k tomu, že v obou případech jde o výroky pro stěžovatelku příznivé, je s ohledem na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zřejmé, že ústavní stížnost směřující proti těmto výrokům je podána osobou zjevně neoprávněnou.
Stěžovatelka především zpochybňuje úplnost a správnost skutkových zjištění, neboť podle jejího názoru oba soudy při svém rozhodování opomněly vzít v úvahu zdravotní stav nezletilých dcer a jejich údajný negativní vztah k otci. Dále stěžovatelka svými námitkami zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů, které údajně vychází z neověřených, resp. nepravdivých zpráv (zprávy Fondu ohrožených dětí a kolizního opatrovníka nezletilých dětí a údaje poskytované otcem nezletilých dcer) jejichž věrohodnost stěžovatelka prý v průběhu řízení vyvrátila. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka postup obou soudů, které při svém rozhodování z těchto informací jako ze správných vycházely, přičemž tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou shledaly zčásti irelevantními nebo neobjektivními, za neústavní, odporující právu na spravedlivý proces.
Nejpodstatnější námitky stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím se koncentrují do tvrzení, že obecné soudy dostatečně nechránily práva a oprávněné zájmy nezletilých dcer, pokud rozšířily stávající rozsah styku obou dětí s jejich otcem na dobu od pátku do neděle během každých čtrnácti dnů, aniž před tímto rozhodnutím nechaly zpracovat znalecké posudky, které měly ověřit, zda tento rozsah styku je pro obě nezletilé dcery přínosný a prospěšný pro vytváření a posílení dosud existujících citových vazeb mezi oběma nezletilými dcerami, jejich otcem a zbývajícími polorodými sourozenci.
S těmito námitkami se Ústavní soud neztotožňuje.
Za zásadní ve věcech péče o nezletilé děti, zejména při úpravě styku dětí s rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do výchovy za situace, v níž rodiče dítěte nejsou schopni se na jeho výchově dohodnout, je zájem dítěte. Právo dítěte na styk s oběma rodiči je právem dítěte chráněným mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána (čl. 9 Úmluvy o právech dítěte).
V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka své námitky o údajném nepříznivém vlivu otce na nezletilé dcery tvrdí opakovaně, aniž by jejich pravdivost jakkoliv prokázala. Rovněž požadavek stěžovatelky na zpracování znaleckého posudku o údajném negativním vlivu a o chování otce k oběma nezletilým dcerám byl již soudem v předcházejících řízeních několikrát realizován, aniž by soudem ustanovení znalci shledali tvrzení stěžovatelky (např. o agresivitě otce) opodstatněnými. Závěry znalců se shodují v otázce pokračujících vyhrocených vztahů mezi rodiči obou dětí, které jsou jednoznačným důvodem stálých problémů při (ne)předávání obou nezletilých dcer k soudem upravenému styku a jsou i důvodem či záminkou pro jejich vzájemné napadání a nepravdivé osočování. Jestliže chování dětí je z valné většiny výsledkem pozorování či odrazem chování jejich rodičů k sobě navzájem, je naprosto přirozené, že takové problémy v komunikaci mezi rodiči se negativním způsobem promítají i do psychiky jejich dětí. V projednávané věci je zcela nepochybné, že pokud by si rodiče nezletilých dcer počínali odpovědně a dokázali, např. za pomoci psychologů či krizových center, vyřešit své vzájemné vztahy a své chování k dětem, nepochybně by tím nejlépe prospěli dobrému fyzickému a psychickému zdraví svých dětí a odstranili by tak uměle vytvořené překážky, bránící rozvíjení vztahů obou rodičů k jejich dětem. Obě nezletilé dcery jsou stále ve věku, v němž potřebují výchovný vliv a péči obou svých rodičů a žádný rodič nemá právo výchovné spolupůsobení druhého rodiče svým zásahem omezit.
Obecné soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu všechny stěžovatelkou zmiňované skutečnosti - zprávy ošetřujícího lékaře, výsledky lékařských vyšetření obou nezletilých dcer i výsledky šetření o trestních oznámeních. Rovněž šetřením různých nevládních organizací a kolizního opatrovníka nezletilých dcer nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly pravdivosti tvrzení stěžovatelky, že by pokračování či rozšiřování styku otce s nezletilými dcerami bylo v rozporu s oprávněnými zájmy obou dětí na péči a výchovu obou jejich rodičů. Nebylo rovněž zjištěno, že by soudem provedená úprava styku byla v přímém rozporu s přáním obou dětí a že šlo o styk vynucovaný, který by byl na újmu jejich dalšího psychosociálního vývoje.
Námitky předkládané stěžovatelkou proti rozsahu soudem upraveného styku jsou tak svým charakterem spíše subjektivními pocity, které jak svým obsahem, tak i povahou nemají žádný ústavně právní rozměr. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbývající části ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu