ECLI:CZ:US:2013:3.US.1452.12.1
sp. zn. III. ÚS 1452/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARSERVIS, s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010 č. j. 25 Co 300/2008-254 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 23 Cdo 3259/2010-368, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozsudků, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky vydanými v její obchodněprávní věci bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky, a aby z tohoto důvodu napadené rozsudky zrušil. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, neboť poskytuje do dnešního dne dodávky tepla jako službu ve veřejném zájmu, jemuž odpovídá, aby v plnění této povinnosti nebyla rušena.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 3. 2010 č. j. 25 Co 300/2008-254 změnil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 6. 2008 č. j. 20 C 352/2003-91 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení existence nájemního poměru založeného nájemní smlouvou uzavřenou dne 23. 12. 1993 mezi ní (nájemkyní) a žalovaným městem Chodov (pronajímatelem), jehož předmětem jsou "tepelná zařízení". Dospěl k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, protože nebylo prokázáno zveřejnění záměru žalovaného tepelná zařízení pronajmout, jak odpovídá ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 23 Cdo 3259/2010-368 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly důkaz "sešitem" v části týkající se roku 1992, jejíž položka č. 66 označená jako "výběrové řízení - teplofikace" naopak nasvědčuje tomu, že záměr o pronájmu tepelného zařízení byl řádně zveřejněn. Z toho dovozuje, že usnesení, přijaté na zasedání zastupitelstva dne 21. 10. 1993, není rozhodnutím o zveřejnění záměru, ale již rozhodnutím o majetkoprávním úkonu samém. V okolnosti, že krajský soud i přes omluvu jejího zástupce neodročil jednání nařízené na den 10. 3. 2010 a ve věci rozhodl, spatřuje stěžovatelka odnětí práva na zákonného soudce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dává najevo, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních sporů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že zejména odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla tím, že neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a že neodročil jednání, jehož se nemohl zúčastnit její zástupce.
Co do - takto - stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Proč nebylo zapotřebí provést stěžovatelkou dovolávaný důkaz originálem "sešitu" (jakožto nadbytečným, resp. bez relevantního vztahu k dané věci) vysvětlil již adekvátně Nejvyšší soud, a na odůvodnění jeho rozsudku postačí odkázat.
Rovněž okolnosti, jimiž odvolací soud odůvodnil rovněž vytýkaný procení postup, spočívající v tom, že neodročil nařízené jednání, a to i s ohledem na podrobně popsaný průběh odvolacího řízení (srov. str. 7 rozsudku), nejsou ústavněprávně nepřiměřené, a porušení stěžovatelčina práva na projednání věci v přítomnosti jejího zástupce nezakládají.
Co do namítaného "odnětí práva na zákonného soudce" se patří vysvětlit, že obsahem tohoto práva je záruka transparentního a předvídatelného určení ke sporu povolaného soudce (z hledisek principu nestrannosti a nezávislého rozhodování), a nikoli zajištění práva osobní přítomnosti účastníka či jeho zástupce na nařízeném jednání.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu