ECLI:CZ:US:2013:3.US.1468.13.1
sp. zn. III. ÚS 1468/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Čermáka, advokáta ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘE Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘE Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2013 sp. zn. 5 To 9/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 5. 2013 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spolu s jeho právem vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, citovaným usnesením Vrchní soud v Praze z podnětu stěžovatelovy stížnosti podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2012 č. j. 16 T 37/2007-8556 a znovu rozhodl tak, že se podle §151 odst. 2 a 3 tr. ř. stěžovateli jako obhájci stanoví za vykonanou obhajobu odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 280 194 Kč (výrok I) a že ve zbytku stěžovatelem účtované, avšak nepřiznané částky 131 823 Kč se jeho návrh zamítá (výrok II).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu vrchní soud odepřel odměnu za vykonanou práci, která mu podle právních předpisů (konkrétně advokátního tarifu) náleží, takže zčásti byl nucen práci konat zadarmo. První pochybení má spočívat v tom, že mu soud u všech úkonů právní služby uskutečněných v letech 2010 - 2011 snížil odměnu z částky 2 790 Kč na částku 2 070 Kč s odůvodněním, že soud v konečném rozhodnutí kvalifikoval skutek, pro který byl obžalovaný stíhán, jinak, resp. mírněji než po celou dobu trestního řízení. Na změnu kvalifikace však nebyl ani obžalovaný, ani on upozorněn, přičemž argumentace vrchního soudu, že výše odměny se stanoví podle konečného rozhodnutí, má být dle stěžovatele nesmyslná, neboť by to vedlo k tomu, že čím by byla obhajoba úspěšnější, tím by advokát dostal nižší odměnu (a v případě, že by byl obžalovaný zproštěn, by neměl dostat nic). Vzhledem k původní právní kvalifikaci musel (stěžovatel) pečlivě zvažovat, jakým způsobem vést obhajobu, a poté, co vešel v účinnost trestní zákoník, musel posoudit, zda jeho užití bude pro jeho klienta výhodnější. Jde přitom o komplexnější problematiku, než je prosté porovnání sazeb, přičemž v daném případě k použití nového předpisu nedošlo "automaticky", ale právě na základě jím vedené obhajoby. Vzhledem k tomu je stěžovatel názoru, že bylo třeba přiznat odměnu podle takové právní kvalifikace, podle které byl po celou dobu obžalovaný skutečně stíhán.
Druhého pochybení se obecné soudy dopustily tak, že odmítly zvýšení odměny, a náhrady režijních paušálů jím požadované, z důvodu časové náročnosti (§12 odst. 1 advokátního tarifu), a to v souvislosti s realizací několika konkrétních právních porad s klientem. V této souvislosti argumentuje, že v případě citovaného ustanovení měl právotvůrce na mysli zvýšení odměny za obecnou časovou náročnost úkonů, u kterých je takováto náročnost jednoznačným a podstatným projevem vykonání takového úkonu, aniž by zároveň šlo o kolizi s případy, kdy je časová náročnost vyjádřena již tím, že při překročení určité časové hranice nabíhá další úkon právní služby. V případě další porady s klientem je časová náročnost projevena již případnou samotnou délkou právní porady. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že v daném případě nešlo o samoúčelný a nepotřebný výkon obhajoby a že je namístě přiznat navýšení odměny podle délky trvání právní porady; konkrétně od dvou hodin měla být odměna navýšena na dvojnásobek, od čtyř hodin na trojnásobek. Třetí pochybení obecných soudů tkví dle stěžovatele ve stanovení odměny za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ve výši jedné poloviny odměny dle advokátního tarifu. Stěžovatel nesouhlasí s tímto, byť ustáleným názorem obecných soudů, neboť daný úkon může mít značný význam a svým charakterem se blíží úkonům právní služby, jako je odvolání či stížnost proti rozhodnutí ve věci samé, případně jiné písemné podání soudu týkající se věci samé, přičemž využití tohoto opravného prostředku je také nezbytné z hlediska případného uplatnění náhrady škody vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jde-li o první část ústavní stížnosti, stěžovatel zde vyslovuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyřešily otázku, zda změna trestního zákona, představující snížení trestní sazby u trestných činů, pro něž je obviněný stíhán, má vliv na výši odměny ustanoveného obhájce. Advokátní tarif zjevně stojí na předpokladu, že čím vyšší trest obviněnému hrozí, tím je daná věc z hlediska obhajoby náročnější (minimálně proto, že je vyšší odpovědnost obhájce), a tím je také vyšší odměna (za jeden úkon právní služby). Ústavní soud rozumí stěžovatelově argumentaci, jež v principu spočívá v tom, že zmíněná náročnost věci se změnou právní úpravy nijak nezměnila, neboť obviněnému hrozilo nadále uložení trestu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (pokud by tedy byla nesprávně posouzena otázka, zda je pozdější zákon pro pachatele příznivější, což se však - údajně díky jeho obhajobě - nestalo). Současně ale nemůže upřít racionální jádro postoji obecných soudů, jež změnu zákona považovaly za podstatný faktor, a to jistě z toho důvodu, že v jejím důsledku se zmíněná hrozba (objektivně) snížila. Stejně tak Ústavní soud nepovažuje za neústavní jejich argumentaci, založené na tom, že upozornění obviněného na změnu kvalifikace zákon nepožadoval, neboť ustanovení §190 tr. ř. míří především na situaci, kdy dochází ke změně (původně "nesprávné") právní kvalifikace skutku, nikoliv ke změně právní úpravy, a že to nebylo nezbytné ani z věcného hlediska, neboť obě popsané situace jsou kvalitativně odlišné a stěžovatel je osobou dostatečně kvalifikovanou na to, aby byl schopen zhodnotit (nutno dodat nepřehlédnutelné) změny v právní úpravě. Jak plyne z výše uvedeného, proti sobě zde stojí dva možné výklady příslušných ustanovení advokátního tarifu, které se odvíjejí od toho, na jaký z výše uvedených aspektů bude přiložena větší "váha".
To v této souvislosti platí tím spíše, že z ústavní stížnosti současně neplyne, a není to zřejmé Ústavnímu soudu ani jinak, jaký je ústavněprávní rozměr dané problematiky. V této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, dle které je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu nelze Ústavní soud, vykonávající svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V oblasti interpretace a aplikace "podústavního" práva jako v tomto případě by to znamenalo, že by obecné soudy nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo by se dopustily (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné) "libovůle" v soudním rozhodování, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. V projednávané věci však taková nepředvídatelná interpretační libovůle zjištěna nebyla, stejně jako extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že byl nucen pracovat zadarmo, podstata jeho dotčení spočívá v tom, že mu obecné soudy přiznaly odměnu - sazbu za jeden úkon právní služby v menší výši, než požadoval, a to navíc (jen) pro tu část řízení, jež probíhala od nabytí účinnosti nového zákona. Svůj postup však obecné soudy srozumitelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž jejich argumentaci nelze považovat za zjevně nepřiléhavou, resp. extrémní ve výše uvedeném smyslu. Za tohoto stavu staví stěžovatel Ústavní soud do role arbitra, jenž by měl rozhodnout, která ze vzájemně si konkurujících výkladových variant je "správnější", což je ovšem role, která tomuto soudu zjevně nepřísluší.
V podstatě ze stejných důvodů Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by opodstatněnost ústavní stížnosti mohla jakkoliv založit námitky zbývající, tedy že stěžovateli měla být přiznána podle §12 odst. 1 advokátního tarifu zvýšená odměna za porady s klientem, či že mu byla nesprávně stanovena odměna za podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Těmito otázkami se totiž soudy obou stupňů zabývaly a řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky se vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to i cestou relevantních odkazů na svou judikaturu (stěžovatele lze ostatně rovněž odkázat na odbornou publikaci autorů Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A., a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2012); tkví-li pak jádro stěžovatelovy argumentace v tom, že se mu odměna v uvedených položkách nejeví jako adekvátní (a příslušná ustanovení advokátního tarifu by proto měla být vykládána tak, aby tato odměna byla vyšší, jež by lépe odrážela jejich údajnou náročnost), nejde bez dalšího o problematiku, jež by se nějak dotýkala otázek ústavnosti, a kterou by bylo nutno s ohledem na výše uvedené ústavní kautely řešit.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu