ECLI:CZ:US:2013:3.US.1477.13.1
sp. zn. III. ÚS 1477/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Otakara Javůrka a 2. Mgr. Evy Javůrkové, obou zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, 252 29 Dobřichovice, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. března 2013 sp. zn. 10 C 79/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatelé se svou včas podanou a přípustnou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu Prahu-západ, kterým tento soud nepřipustil změnu žalobního petitu v projednávané věci. Stěžovatelé namítají, že předmětným usnesením, proti kterému není dán opravný prostředek, bylo porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu, a právo na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu podle jejich názoru došlo nesprávnou aplikací §95 odst. 2 o. s. ř., čímž došlo současně k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
2. Jak stěžovatelé uvádí v ústavní stížnosti, domáhají se u Okresního soudu Praha-západ ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 79/2007 žalobou vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu ve výši 357 000 Kč s příslušenstvím za období od května 2002 do září 2010 (stav po posledním připuštění změny návrhu). Z jejich podání vyplývá, že ve věci již bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem o oprávněnosti základu jejich žalobního nároku. V rámci řízení byl okresním soudem ustanoven znalec, na základě jehož výslechu navrhl právní zástupce stěžovatelů rozšíření žaloby o další částku ve výši 463 080 Kč za období od 1. 8. 2004 do září 2010. Tuto změnu již obecný soud svým usnesením vyhlášeným při ústním jednání dne 11. 3. 2013 nepřipustil a odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku.
3. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce změnit návrh na zahájení řízení, souhlasí-li s tím soud. Z tohoto ustanovení nijak nevyplývá nárok, aby se tak muselo stát a soud byl takto zavázán postupovat; pouze se taková možnost připouští (soud "může", nikoli "musí" či "připustí"). Z §95 odst. 2 o. s. ř. naopak plyne vymezení kautely pro nepřipuštění změny návrhu. Jinak řečeno, vedení řízení je svěřeno do rukou soudu, který je povinen vést toto řízení tak, aby též mohlo být v určité době ukončeno. Proto na tomto základě nelze konstruovat porušení nějakého ústavně zaručeného práva, pokud by současně nebyla zpochybněna ústavnost samotného ustanovení §95 o. s. ř. Neobstojí ani námitka stěžovatelů, že nekompromisnost soudu je dána délkou trvání sporu (od roku 2007).
4. Z předloženého protokolu Ústavní soud zjistil, že současně v témže jednání bylo spolu s odmítnutím návrhu stěžovatelů na změnu návrhu vydáno usnesení, kterým se jednání odročilo za účelem vyhlášení rozsudku na 21. 3. 2013. Jak z Ústavním soudem vyžádaného rozsudku vyplývá, v řízení ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha- západ ze dne 21. března 2013 č. j. 10 C 79/2007-401. V takové situaci již Ústavní soud nemůže vstupovat do probíhajícího řízení tím způsobem, že změní jedno z rozhodnutí, které se stalo podkladem pro rozhodnutí, kterým bylo řízení v první instanci ukončeno (aniž je toto konečné rozhodnutí předmětem řízení před Ústavním soudem). Nadto je třeba uvést, že v odůvodnění výše uvedeného rozsudku obecný soud blíže a přiléhavě rozvedl, jaké důvody jej vedly k tomu, že nepřipustil návrhy na rozšíření žaloby a) za období od října 2010 do září 2012 (znalecký posudek se nemohl stát podkladem pro další řízení) a b) za období od srpna 2004 do září 2010 (délka řízení, již dvakrát změněná žaloba, dokončené dokazování bez dalších návrhů žalobců, nový stav podle vyžádaného posudku znali žalobci již od listopadu 2011, rozšíření žaloby však navrhli až při posledním stání týden před plánovaným vyhlášením rozsudku).
5. Úkolem Ústavního soudu je dbát na dodržování ústavně zaručených práv, nikoli na způsob, jakým obecný soud vede řízení, zejména v situaci, kdy by se stal jediným přezkumným místem pro veškeré námitky účastníků v jakékoli fázi vedení řízení tam, kde se odvolání nepřipouští. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový exces (zásah do specifického ústavního práva) se však v projednávané věci nejedná, takže by se Ústavní soud nutně dostal do pozice další soudní instance v rámci probíhajícího řízení (zde jediné přezkumné instance), což však není v souladu s vymezením jeho ústavního postavení a funkce ochránce ústavnosti, a jak ukázala projednávaná věc, nebylo by vždy ani prakticky možné změnu průběhu a vedení řízení před obecným soudem ovlivnit. Totéž se týká námitky porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť z těchto ustanovení především vyplývá vymezení kompetence orgánů soudní moci, které má na postavení stěžovatelů reflexní účinek.
6. Ústavní stížnost nelze považovat za návrh nepřípustný, neboť řízení sice dále probíhalo, avšak jejím předmětem nebyl samotný rozsudek, nýbrž usnesení obecného soudu, kterým v předcházejícím řízení nebylo z výše uvedených důvodů připuštěno další rozšíření žaloby. Proti tomuto rozhodnutí již další prostředek ochrany zákon neposkytuje. Ústavní soud proto vzhledem k tomu, že v dané věci nebyl shledán zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu v podobě porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu