ECLI:CZ:US:2013:3.US.1483.13.1
sp. zn. III. ÚS 1483/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky MIJAMA, s. r. o., IČ 25116011, se sídlem Kladenská 683, 273 43 Buštěhrad, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, 162 00 Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011 č. j. 28 Co 662/2010-386 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013 č. j. 22 Cdo 2697/2011-436, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 5. 2013 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, především pak její právo na spravedlivý proces spolu s právem na ochranu majetku.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 9. 2010 č. j. 19 C 121/2009-315 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti žalované AgroZZN, a. s., na určení, že je vlastnicí budovy bez čísla popisného či čísla evidenčního, postavené na pozemku p. č. X v k. ú. Buštěhrad (výrok I), stejně tak zamítl i její eventuální žalobu na odstranění předmětné budovy (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedený rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
V úvodu ústavní stížnosti se stěžovatelka dovolává čl. 11 Listiny základních práv a svobod, přičemž uvádí, že ode dne nabytí svého vlastnického práva k pozemku, na němž se sporná nemovitost nachází, je v dobré víře, že jí tato náleží, což zdůvodňuje tím, že není-li možná identifikace vlastnictví dané nemovitosti, následuje vlastnictví pozemku. V opačném případě by bylo třeba danou stavbu považovat za neoprávněnou, na jejíž vyklizení má coby vlastnice zastavěného pozemku právo. Vysvětluje, že v soudním řízení šlo o stavbu trafostanice u bývalého areálu posklizňové linky Buštěhrad, přičemž celý tento komplex žalovaná nabyla v dražbě, a že pozemek, na kterém se tato stavba nachází, nabyl její právní předchůdce od Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond") jako pozemek náhradní za uplatněné restituční nároky. Následně stěžovatelka vyvozuje, že takový pozemek nemohl být zatížen právy třetích osob nebo zastavěn stavbami a že za této situace je vlastnické právo ke stavbě spojeno s vlastnictvím pozemku; nabyla-li tedy vlastnické právo k pozemku, nabyla s ním i vlastnické právo k budově trafostanice. Skutečnost, že uvedená budova nebyla v kupní smlouvě uzavřené s Pozemkovým fondem či s jejím právním předchůdcem výslovně zmíněna, není dle stěžovatelky rozhodující. Dále stěžovatelka tvrdí, že ji žalovaná zbavila nezákonným způsobem vlastnického práva, neboť si v katastru nemovitostí nechala spornou budovu zaevidovat do svého výlučného vlastnictví jednostranným prohlášením ve formě notářského zápisu, aniž by o tom (stěžovatelka) byla informována, a aniž by tedy mohla hájit svá práva, navíc došlo k oddělení části pozemku pod touto stavbou a tomuto pozemku bylo přiděleno nové parcelní číslo. Současně namítá, že žalovaná nedoložila své vlastnické právo ke stavbě, resp. pokud toto dokládá soupisem vydražených nemovitostí, není vůbec zřejmé, zda se jedná právě o tuto stavbu, neboť tam není blíže specifikována a nachází se vně zmíněného areálu, a vytýká obecným soudům, že za dostatečnou identifikaci považovaly to, že ke stavbě dle nabývacího titulu žalované vede panelová cesta, ovšem s ostatními nesrovnalostmi se prý nevypořádaly. V posuzovaném případě jde o trafostanici typovou, přičemž takových objektů s panelovým příjezdem je více, a je-li v kolaudačním rozhodnutí areálu, z něhož vyvozuje žalovaná nabývací titul ke stavbě, uvedeno jiné číslo pozemku, na kterém se stavba nachází, nemůže se jednat o tutéž stavbu, navíc k ní nevede ani kabelový VN rozvod, jak z napadeného rozsudku vyplývá. Kolaudace, z níž žalovaná i soud vyvozuje oprávněnost stavby, se týkala jen posklizňové linky, což je menší část areálu na západní straně ulice, zatímco trafostanice je na východní straně ulice.
Soudy dále dle stěžovatelky nesprávně posoudily (ne)oprávněnost stavby na cizím, resp. jejím pozemku. Tato byla postavena za porušení stavebně právních předpisů, byť stavebník v době stavby měl občanskoprávní titul k užívání pozemku pod stavbou. Dle stěžovatelky je jediným měřítkem oprávněnosti stavby splnění stavebnětechnických povinností stavebníka. Na straně druhé stěžovatelka uvádí, že jde o tzv. černou stavbu, která nebyla řádně povolena ani kolaudována, přičemž "oprávněnost stavby nemohla být ... zhojena kolaudací některých částí tehdejšího areálu, pokud nebyla zcela přesně identifikována". Vadný má být právní názor odvolacího soudu, že prý §64 a §66 hospodářského zákoníku opravňuje stavebníka obcházet stavební zákon. Při rozhodování o odstranění stavby má dále - dle stěžovatelčina názoru - význam její technický stav, plánovaná životnost a využití. V návaznosti na to se dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2202/2004, ze kterého vyplývá, že i když nelze stavbu považovat za neoprávněnou, může se vlastník pozemku domáhat jejího odstranění. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že jde o jednoduchou dočasnou stavbu bez čísla popisného se zastavěnou plochou 32 m2 v jejím areálu. Jako dočasná stavba by měla být odstraněna bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem, navíc bylo prokázáno, že v areálu žalované by mělo dojít k realizaci nové trafostanice. Zatím došlo k renovaci předmětné trafostanice na jejím pozemku, čímž měla být "bezprecedentně" prodloužena její životnost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud jde o žalobu na určení, stěžovatelka existenci svého vlastnického práva ke sporné budově vyvozuje v podstatě z toho, že ode dne, kdy nabyla pozemek pod předmětnou budovou, byla v dobré víře, že jí tato náleží, přičemž tato její dobrá víra má plynout z toho, že společnost Max, s. r. o., od které pozemek nabyla, jej získala od Pozemkového fondu jako tzv. náhradní pozemek, jenž nemohl, resp. neměl být zatížen právy třetích osob. Jak ovšem obecné soudy konstatovaly, budova trafostanice předmětem převodu podle uzavřené kupní smlouvy nebyla, a stěžovatelka ji ani nemohla "automaticky" nabýt spolu s pozemkem, neboť platné právo na principu superficies solo cedit nestojí, a jak uvedl dovolací soud, ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zde výjimku nečiní. Obecné soudy současně odmítly, že by došlo k (úvahu připadajícímu) vydržení, a to pro nedostatek dobré víry na straně stěžovatelky, a také řádně vysvětlily, jaké důvody je k takovému závěru vedly. Jestliže stěžovatelka neprokázala, že by jí ve vztahu ke sporné budově svědčil relevantní nabývací titul, nebylo možné postupovat jinak, než její žalobu na určení, že je vlastnicí sporné nemovitosti, zamítnout, a to bez ohledu na to, zda je její skutečnou vlastnicí žalovaná. Jak již upozornil dovolací soud, otázka vlastnictví žalované má význam (jen) pro řízení o odstranění stavby (§135c občanského zákoníku), a pokud by v něm snad žalovaná nebyla osobou pasivně věcně legitimovanou, vedla by tato skutečnost ke stejnému výsledku, tedy k zamítnutí (eventuálního) návrhu na odstranění stavby.
Jde-li právě o tuto druhou část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti zamítnutí (eventuálního) návrhu na odstranění stavby a kde trvá na tom, že šlo o neoprávněnou stavbu, nelze přehlédnout, že zde (opět) směšuje pojmy neoprávněná a tzv. černá stavba, přičemž neoprávněnost předmětné stavby vyvozuje z okolností, jež (však) jsou relevantní pouze z hlediska posouzení, zda jde o případ tzv. černé stavby. Namítá-li stěžovatelka, že i kdyby nešlo o neoprávněnou stavbu, je oprávněna se domáhat - coby vlastnice dotčeného pozemku - odstranění dané stavby na základě ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, i touto otázkou se obecné soudy zabývaly, přičemž stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, proč v posuzované věci takovýto postup v úvahu nepřipadá, tedy že v daném případě k umístění stavby nedošlo na omezenou dobu, a proč (tudíž) její odkazy na judikaturu Nejvyššího soud nejsou případné.
Závěrem nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v principu jen opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v soudním řízení a kterou se obecné soudy, a to včetně Nejvyššího soudu, velmi podrobně zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatelka se s jejich závěry neztotožnila, aniž by však uvedla, proč nemohou obstát z hlediska ústavnosti (a ostatně ani věcné správnosti) a v čem tak spočívá porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Takto koncipované ústavní stížnosti nelze přiznat jakoukoliv opodstatněnost, neboť staví Ústavní soud do pozice jakési další, "superrevizní" instance v systému obecného soudnictví, kterážto mu - jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích - zásadně nepřísluší. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu