ECLI:CZ:US:2013:3.US.1484.13.1
sp. zn. III. ÚS 1484/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, AK se sídlem Hokejová 928/4, 101 00 Praha 10, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2013 č. j. KZT 1933/2012-20 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 2 ZT 273/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podle ustanovení §307 odst. 1, 2 tr. řádu podmíněně zastavil trestní stíhání Ing. Radovana Krále, stíhaného pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit skutkem blíže popsaným ve výroku usnesení. Stížnost poškozeného stěžovatele státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla jako nedůvodnou, neboť právní kvalifikaci jednání obviněného považovala za správnou, stejně jako i postup vedoucí k podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněného. Podrobnější obsah odůvodnění rozhodnutí vydaných v přípravném řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i orgánům činným v trestním řízení znám.
V ústavní stížnosti stěžovatel přiblížil okolnosti, za kterých vydal v roce 2006 pokyn Ing. Radovanu Královi, zaměstnanci Živnobanky, a. s., k nákupu zahraničních cenných papírů v hodnotě 4 500 000 Kč, a shrnul dosavadní výsledky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 24/2009, ve kterém se žalobou proti UniCredit Bank, a. s., domáhal určení, že není vlastníkem konkrétně označeného cenného papíru. Upozornil, že v tomto řízení jmenovaný Ing. R. Král nepravdivě (křivě) svědčil, což zásadním způsobem ovlivnilo rozhodnutí civilních soudů a vedlo k zamítnutí stěžovatelovy žaloby. Stěžovatel je přesvědčen, že jednání obviněného odůvodňovalo použití vyšší trestní sazby podle §346 odst. 3 tr. zákoníku a že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebylo v souladu se zákonem. Stěžovatel zpochybnil nejen řádné hodnocení výsledků dokazování orgány činnými v trestním řízení, ale i jejich skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Městského státního zastupitelství v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již zabýval. Konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy - poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit; proti obviněnému má nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227). Ústavní soud respektoval ustanovení §43 tr. řádu definující poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, a připomněl, že pojem poškozeného je širší než pojem subjektu adhezního řízení. Nicméně výkon práv poškozeného považoval za nutné sladit s účelem trestního řízení, především jeho veřejnoprávním charakterem a výlučným postavením státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy), a proto na práva poškozeného v trestním řízení nahlížel pod zorným úhlem čl. 39 a čl. 40 Listiny.
V projednávané trestní věci obviněného Ing. R. Krále, jež se nacházela ve fázi přípravného řízení, disponoval stěžovatel v postavení poškozeného právem podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání (§307 odst. 5 tr. řádu). Stěžovatel svého práva využil a Městskému státnímu zastupitelství v Praze předestřel řadu námitek, jimiž zpochybnil jak právní kvalifikaci skutku obviněného, tak i naplnění podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání.
Ústavní soud ověřil, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se obsahem stěžovatelovy stížnosti zabývala a na uplatněné námitky přiměřeným a přezkoumatelným způsobem reagovala. Odůvodnila vyloučení kvalifikace jednání obviněného podle §346 odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku a popsala úvahy, na základě jakých dospěl k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele (nepravdivou výpovědí před v řízení o určovací žalobě) a finanční ztrátou stěžovatele v souvislosti s pádem banky Lehman Brothers v roce 2008 či ztrátou pře v občanském soudním řízení. Státní zástupkyně rovněž vyvrátila tvrzení stěžovatele o nenaplnění zákonných podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného. Ústavní soud tak neshledal nic, co by nasvědčovalo pochybení v dokazování a při zjištění skutkového stavu či vybočení z diskreční pravomoci státního zástupce, jež by pro ústavně právní relevanci zakládalo důvod k jeho zásahu; argumentaci stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nepovažoval za opodstatněnou.
K tvrzenému odepření práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud připomíná, že Úmluva sama o sobě poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu. Jestliže však trestní řád připouští uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pak poškozený, který toto právo (řádně a včas) uplatnil, je poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z titulu, že se rozhoduje o jeho "občanském právu" (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99). Uvedené však platí pouze za situace, že trestní řízení bylo završeno vynesením odsuzujícího rozsudku (srov. ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu - "poškozený ... je oprávněn ...navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit ...škodu"), což v projednávané věci nenastalo. V daných souvislostech se tak jeví nepřiléhavým související tvrzení stěžovatele o porušení čl. 13 Úmluvy, zaručující každému, jehož práva či svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, právo na účinné prostředky nápravy.
Z výše uvedených důvodů výsledek řízení - podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného - Ústavní soud respektoval, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu