ECLI:CZ:US:2013:3.US.1501.13.1
sp. zn. III. ÚS 1501/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Marka Luhana, advokáta, zastoupeného Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2013 č. j. 9 To 61/2013-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 5. 2013 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy, konkrétně že nerespektuje zásadu spravedlivé odměny za vykonanou práci [čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") per analogiam], a také že představuje zásah do práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a zakládá porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele coby obhájce ustanoveného v trestní věci odsouzeného P. H., směřující proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 1. 2013 č. j. 1 T 2/2012-297, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů podle §151 odst. 2 a 3 trestního řádu v celkové výši 12 867,11 Kč s tím, že účtovaná odměna byla zkrácena o částku 3 277,67 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu nebylo ve smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu přiznáno 100% zvýšení odměny za úkon převzetí věci a první porada s obviněným, který se konal v sobotu 22. 10. 2011. Podle ustálené judikatury, reprezentované např. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. 8 To 12/02 nebo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 13 To 569/2001-394, však jde o časově náročný úkon vždy, pokud se koná o svátcích, víkendech, večerních a nočních hodinách, přičemž termín daného úkonu byl stanoven direktivně orgánem činným v trestním řízení a sám Okresní soud v Nymburce mu uvedené navýšení za jiný úkon, účast při výslechu obviněného, v téže trestní věci přiznal. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává mezinárodních úmluv, resp. práva na spravedlivou odměnu, jakož i zákazu diskriminace, jde-li o její výši. V rozporu s těmito zásadami, resp. s aktuální soudní judikaturou, konkrétně s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 12 Tmo 2/2012-512, má být i nepřiznání režijního paušálu, jde-li o jeho účast při hlavním líčení, které se nekonalo. Současně dle stěžovatele mělo dojít k porušení zásady rovnosti, neboť citovaným usnesením byl jiné obhájkyni v témže případě režijní paušál přiznán.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel svou ústavní stížností brojí - v končeném důsledku - proti tomu, že mu jako ustanovenému obhájci obecné soudy nepřiznaly částku 3 277,60 Kč, z čehož plyne, že jde o věc zjevně bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry ústavněprávní roviny nedosahuje. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žádné takové důvody v ústavní stížnosti však uváděny nejsou, a nejsou známy ani Ústavnímu soudu.
Na doplnění možno uvést, že stěžovatel v prvé řadě brojí proti tomu, že mu obecné soudy nepřiznaly zvýšenou odměnu za jeden úkon právní služby ve smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu. Jak patrno z napadeného usnesení, krajský soud se otázkou, zda stěžovatel má nárok na předmětné zvýšení, podrobně zabýval, přičemž akceptoval právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 12/2002, jehož se stěžovatel dovolává, neboť zohlednil, že daný úkon byl proveden v sobotu, resp. mimo běžnou pracovní dobu advokátní kanceláře, na straně druhé vzal dále v úvahu jeho (malou) časovou náročnost s odůvodněním, že první právní porada s obviněným H. byla vykonána v rámci jeho výslechu a za tento úkon (a také za účast na výslechu spoluobviněného) již stěžovateli zvýšená odměna přiznána byla. Z uvedeného plyne, že krajský soud v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnil, jak citované ustanovení - coby normu tzv. podústavního práva - vyložil, přičemž stěžovatel, který je jiného názoru, po Ústavním soudu v konečném důsledku požaduje, aby (znovu) posoudil, zda je za všech okolností, resp. u každého z úkonů zvýšení odměny nezbytné, poskytuje-li obhájce právní pomoc mimo běžnou pracovní dobu advokátní kanceláře, a v záporném případě, zda důvody, pro které k tomuto zvýšení nedošlo, jsou dostatečně relevantní, a tedy aby napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska jeho věcné správnosti. K tomu však Ústavní soud, který nelze považovat za další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice, není oprávněn, jak ostatně opakovaně ve svých rozhodnutích vysvětluje. Stejný závěr se přiměřeně uplatní i ve vztahu k nepřiznání režijního paušálu, které je rovněž předmětem ústavní stížnosti, nehledě na to, že zde je předmětem sporu 300 Kč, tedy částka natolik nízká, že si v souvislosti s ní lze představit porušení ústavnosti skutečně jen stěží. Pokud v této otázce rozhodují soudy nejednotně, mezi úkoly Ústavního soudu sjednocování judikatury obecných soudů nepatří, a sama tato skutečnost, byť je jevem zjevně nežádoucím, ingerenci do jejich rozhodovací činnosti neodůvodňuje.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu