ECLI:CZ:US:2013:3.US.1522.13.1
sp. zn. III. ÚS 1522/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Židlíka, zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Porubě, Hlavní třída 1023/55, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2013 č. j. 71 Co 582/2012-274 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. června 2012 č. j. 37 C 134/2000-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 13. 5. 2013 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatel domáhal jednak zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), kterým bylo v řízení o výživné manželky rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit své manželce (žalobkyni) Haně Židlíkové částku 119 000 Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatel je povinen zaplatit České republice soudní poplatek, a jednak zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), shora rovněž označeného, jímž byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
2. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že zejména krajský soud svým rozhodnutím porušil jeho základní ústavní práva zaručená čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dané porušení vyvozuje ze skutečnosti, že zejména odvolací soud řádně neprověřil majetkové poměry účastníků řízení a že rozhodoval neobjektivně a v průběhu řízení stranil žalobkyni.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal, že nebyly řádně prověřeny majetkové poměry jeho osoby i žalobkyně a navrhuje, aby tento podle jeho názoru nedostatek v postupu obecných soudů napravil Ústavní soud. Z napadeného "prvostupňového" rozsudku se podává, že za účelem zjištění majetkové situace byla provedena řada důkazů, tyto okresní soud v jeho odůvodnění zhodnotil, přičemž uvedl, k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl. Z rozsudku odvolacího soudu pak neplyne, že by stěžovatel v odvolání namítal nesprávnost, resp. neúplnost příslušných skutkových zjištění, odvolací soud se však hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně zabýval a (i) co do skutkových závěrů se s názorem tohoto soudu ztotožnil. Vzhledem k tomu není Ústavnímu soudu zřejmé, v jakém konkrétním ohledu měl odvolací soud pochybit. Podstatné současně je i to, že námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu, jež (zjevně) tvoří podstatu stěžovatelovy výtky vůči obecným soudům, míří do roviny věcné správnosti, nikoliv ústavnosti napadených rozhodnutí; v této souvislosti lze stěžovatele odkázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se z hlediska ústavnosti relevantních vad tzv. důkazního řízení (srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03, U 1/32 SbNU 451).
6. Stěžovatelem je dále namítáno, že obecné soudy stranily žalobkyni, nicméně z ústavní stížnosti neplyne, a ani z ní nelze nikterak vyvodit, na základě jakých skutečností porušení ústavního požadavku nestrannosti soudního rozhodování podle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel vyvozuje, resp. jakými konkrétními vadami, jež zakládají (mohly by zakládat) porušení ústavnosti, obecné soudy svůj procesní postup či vlastní rozhodnutí zatížily. Bylo věcí obecného soudu, aby posoudil splnění zákonných podmínek, na jejichž základě lze stanovit vyživovací povinnost mezi manžely a určit její výši (viz str. 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu). V čem mělo spočívat porušení ústavních pravidel plynoucích z čl. 38 odst. 1 Listiny, stěžovatel blíže nerozvedl. Co se týče námitky porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, lze odkázat na příslušná ustanovení zákona o rodině, který v souladu s uvedeným ustanovením Listiny vyživovací povinnost zakotvuje, aniž by v této souvislosti stěžovatel prokázal, že k uložení nedošlo v mezích zákona o rodině a při zachování základních práv a svobod.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu