ECLI:CZ:US:2013:3.US.1549.13.1
sp. zn. III. ÚS 1549/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Robertem Kašem, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 43, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. 7 To 33/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť v něm spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu garantovaného zejména ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a rozhodnutí, proti němuž brojí, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 18. března 2013 č. j. 3 T 10/2013-2184, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, neboť její důvody nadále trvají. Vrchní soud dal stěžovateli za pravdu, že krajský soud významně pochybil, když stěžovatele řádně nepoučil o právu požádat o konání vazebního zasedání a nestanovil mu lhůtu k uplatnění tohoto práva. Toto procesní pochybení bylo dle názoru vrchního soudu nicméně napraveno tím, že vazební zasedání uspořádal sám vrchní soud, čímž dal stěžovateli možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem významným pro vazební řízení. Mimo toto pochybení se vrchní soud plně ztotožnil se závěry krajského soudu stran trvání důvodů vazby dle ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a proto stěžovatelovu stížnost zamítl.
Uvedené usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v jejímž odůvodnění poukazuje především na procesní pochybení krajského soudu, které spočívá v nekonání vazebního zasedání a nepoučení stěžovatele o právu žádat konání takového zasedání. V důsledku toho došlo k vážnému porušení zásad spravedlivého procesu a tím i nezákonnému omezení osobní svobody. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebrojí proti rozhodnutí krajského soudu, nepovažuje Ústavní soud za nutné rekapitulovat obsáhlou argumentaci ve prospěch nezákonnosti rozhodnutí tohoto soudního orgánu. Vrchnímu soudu posléze stěžovatel vytýká, že se tato závažná pochybení pokusil sám napravit, ačkoliv měl dle zákona chybné usnesení krajského soudu zrušit, v důsledku čehož by byl stěžovatel propuštěn z vazby. Vrchní soud tak posvětil postup in fraudem legis, což je vzhledem k zásadám trestního řízení a ústavně zaručeným právům naprosto nepřípustné, a prodloužil tím nezákonnou stěžovatelovu vazbu. Z toho důvodu stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a projednal přitom jeho ústavní stížnost přednostně ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami.
Především třeba uvést, že petit ústavní stížnosti neobsahuje návrh na zrušení výše zmíněného usnesení krajského soudu a vrchní soud sám označil v napadeném rozhodnutí postup krajského soudu za nezákonný. Proto nepřistoupil Ústavní soud k dalšímu přezkumu tohoto postupu, neboť to s ohledem na své postavení mimo soustavu obecných soudů nepovažoval za nutné. Svůj přezkum zaměřil na otázku, zda zmíněné pochybení soudu prvního stupně může nadřízený soud napravit takovým způsobem, jakým postupoval vrchní soud ve stěžovatelově případě.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
Z ustanovení §149 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že přezkum postupu soudu prvního stupně není ve vazebních věcech ovládán pouze principy kasačními. Stížnostnímu soudu je tak dán k dispozici širší výběr možných prostředků k nápravě pochybení soudu nižšího stupně. Jako lichou je tak třeba označit stěžovatelovu námitku, že vrchní soud měl zákonnou povinnost zrušit rozhodnutí krajského soudu a vrátit mu věc k dalšímu rozhodnutí, shledal-li jeho předcházející postup v rozporu se zákonem. Postup zvolený vrchním soudem pro nápravu protiprávního stavu, vyvolaného nezákonným postupem krajského soudu, je postupem, který byl aprobován Nejvyšším soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012 sp. zn. 11 Tvo 9/2012). V tomto ohledu tedy vrchní soud nepostupoval nijak aktivisticky, mimo obecnými soudy uznávané principy přezkumu vazebních rozhodnutí.
Takovýto postup pak Ústavní soud považuje, s ohledem výše uvedené, za souladný s ústavním pořádkem České republiky, neboť jednak v dostatečné míře zachovává všechna procesní práva stěžovatele, mezi nimiž hraje zásadní roli právo vyjádřit se k rozhodným skutečnostem vazebního řízení, a rovněž tak přiměřeně řeší konflikt veřejných zájmů na ochranu práv poškozených a potrestání pachatelů trestných činů na jedné straně a dodržování principu presumpce neviny a zachování záruk ochrany osobní svobody na straně druhé. Vrchní soud tedy neporušil dle mínění Ústavního soudu mantinely spravedlivého procesu a nedopustil se při výkladu a aplikaci ustanovení trestního řádu svévole. Přestože stížnostní soud mohl jít i cestou zrušení napadeného usnesení a vydání nového rozhodnutí ve věci, je výběr konkrétních kroků z palety několika možných ústavně konformních postupů doménou obecných soudů.
Z ústavně vymezené role Ústavního soudu a principu nezávislého rozhodování obecných soudů vyplývá pro Ústavní soud v tomto směru příkaz nezasahovat do ústavně souladné činnosti obecných soudů, a to ani v případě, že by se s názorem obecného soudu v otázce "nejlepšího" ústavně konformního výkladu podústavního práva neztotožňoval. Lze tak uzavřít, že v projednávané věci je napadáno rozhodnutí vrchního soudu, které napravuje pochybení, ke kterému došlo v řízení před krajským soudem tím, že dává prostor pro uplatnění stěžovatelových práv. V případě, že by Ústavní soud k této okolnosti nepřihlédl, zpochybnil by smysl opravných prostředků v trestním řízení a postavil by se do role jediného korektora takových pochybení, což mu nepřísluší.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu