ECLI:CZ:US:2013:3.US.1555.13.1
sp. zn. III. ÚS 1555/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SHERWIN RESORT a. s., se sídlem v Praze 10 - Záběhlicích, Záběhlická 3275/80, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2013 č. j. 2 As 128/2012-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Návrhem ze dne 13. 5. 2013, podaným k poštovní přepravě dne 14. 5. 2013, se SHERWIN RESORT a. s., se sídlem v Praze 10 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud"), vydaným v řízení o kasační stížnosti žalobkyně, bylo zasaženo do práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tento rozsudek zrušil.
II.
Argumentace stěžovatele
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") usnesením ze dne 22. 8. 2012 č. j. 3 A 60/2012-36 zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 4. 2012 č. j.
S-MHMP 1186439/2011/OST/Fr, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 22. 9. 2011 č. j. P4/096788/11/OST/CEKO, jímž bylo zastaveno řízení o její žádosti o prodloužení platnosti územního rozhodnutí o umístění stavby. Správní soud řízení zastavil podle §47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), protože žalobkyně ani přes výzvu neuhradila soudní poplatek.
Dne 7. 3. 2013 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení správního soudu ze dne 22. 8. 2012 rozsudkem jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Stěžovatelka v kasační stížnosti mimo jiné tvrdila, že výzva k zaplacení soudního poplatku - zřejmě nedopatřením - nebyla součástí jí doručované zásilky. Kasační soud v odůvodnění rozsudku poukázal na ustanovení §50f odst. 3 o. s. ř., stanovící vyvratitelnou domněnku, dle níž není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé; bylo tak na stěžovatelce, aby prokázala, že zmíněnou výzvu (usnesení) v zásilce neobdržela. Stěžovatelka však ke svému tvrzení, že výzvu k zaplacení soudního poplatku neobdržela, neuvedla žádné bližší vysvětlení a nenavrhla žádný důkaz.
Kasační soud v odůvodnění dále poukázal na skutečnost, že zástupce stěžovatelky si musel být vědom toho, že s podáním žaloby neuhradil soudní poplatek a logicky tak musel očekávat výzvu k jeho zaplacení. Zabránit zastavení řízení bylo možné i po doručení usnesení o zastavení řízení (dne 29. 8. 2012 v 11:57 hod.), jak plyne z jeho rozsudku ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 5 Afs 1/2008 (správně sp. zn. 5 Afs 1/2007), dle něhož účinky usnesení o zastavení řízení lze zvrátit zaplacením poplatku kdykoliv během dne, kdy toto usnesení bylo doručeno. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce však nevyužil žádnou z možností, aby zabránil negativnímu výsledku řízení před správním soudem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, jak bylo zmíněno již výše, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Polemizovala s právními názory kasačního soudu v odůvodnění jeho rozsudku, zejména názorem, že doručenka byla veřejnou listinou ve smyslu §50f odst. 3 o. s. ř.; dále uvedla, že postupem správního soudu byla naprosto zmatena, a proto stále čekala na výzvu k zaplacení soudního poplatku.
Vyjádření kasačního správního soudu k ústavní stížnosti nebyla vyžadována.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost byla podána včas osobou řádně zastoupenou a k jejímu podání oprávněnou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud především v tvrzení, že zastavením řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě byla stěžovatelce odepřena možnost domáhat se základního práva na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Jinak řečeno, mělo být porušeno její základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatelka nesouhlasila s posouzením podmínek projednatelnosti správní žaloby správním soudem z hlediska splnění podmínky zaplacení soudního poplatku v souvislosti s doručováním výzvy k jeho zaplacení.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.
Žalobce v civilním i správním soudnictví je povinen současně s podáním návrhu na zahájení řízení zaplatit soudní poplatek. Následky nezaplacení soudního poplatku v zákonem, případně soudem stanovené lhůtě jsou uvedeny v ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; z něho mj. plyne, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
Polemiku stěžovatelky ohledně právní povahy předmětné doručenky shledal Ústavní soud zcela nepřípadnou a především rozpornou s ustanovením §50f odst. 3 o. s. ř., které doručenku jednak prohlašuje za veřejnou listinu (v projednávané věci za podmínky - "doručuje-li soud", jednak stanoví domněnku, že údaje uvedené na doručence se považují za pravdivé, není-li prokázán opak (jak bylo zmíněno již výše). Tím, kdo tvrdil, že údaje na doručence nejsou pravdivé, pak nebyl soud, nýbrž stěžovatel.
K zásahu do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu, resp. práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny, dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu