ECLI:CZ:US:2013:3.US.1567.13.1
sp. zn. III. ÚS 1567/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Fritsche, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, proti usnesení nejvyššího státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. 1 NZA 1207/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností ze dne 13. 5. 2013, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, neboť v něm spatřuje neoprávněný zásah do ústavně garantované ochrany osobní svobody dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nejvyšší státní zástupce usnesením ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. 1 NZA 1207/2012 zrušil pro nezákonnost 1) usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zástupce") ze dne 30. srpna 2012 č. j. 3 ZT 364/2011-34, jímž byla trestní věc stěžovatele postoupena Úřadu městské části Praha 10, a 2) usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městský státní zástupce") ze dne 23. listopadu 2012 sp. zn. KZT 1732/2012, jímž byla stížnost stěžovatelovy manželky, vystupující v postavení poškozené, proti výše uvedenému usnesení obvodního státního zástupce zamítnuta jako opožděná. Usnesení uvedené pod bodem 1) nejvyšší státní zástupce zrušil, neboť obvodní státní zástupce zhodnotil do současné chvíle provedené důkazy v rozporu se zákonem, když nepřihlédl k jejich nepřesné vypovídací hodnotě a rozporům, vyplývajícím zejména ze znaleckých posudků. Nejvyšší státní zástupce v napadeném rozhodnutí následně velmi obsáhle uvedl, v kterém směru bude nutné důkazy přehodnotit a doplnit. Usnesení uvedené pod bodem 2) pak nejvyšší státní zástupce zrušil, jelikož se městský státní zástupce v rozporu se zákonem nezabýval naplněním podmínek pro projednání zamítnuté stížnosti. Vzhledem k tomu, že zrušené usnesení obvodního státního zástupce nebylo řádně doručeno všem potenciálním poškozeným, nebyly pro takové projednání zřejmě splněny procesní podmínky dle ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Sám nejvyšší státní zástupce pak splnění těchto podmínek přezkoumávat nemůže, neboť to je doménou stížnostního orgánu.
3. Proti uvedenému rozhodnutí brojí stěžovatel ústavní stížností, v jejímž odůvodnění viní nejvyššího státního zástupce z nezákonného a nepřezkoumatelného postupu. Předně nejvyšší státní zástupce nemůže na jedné straně konstatovat svůj nedostatek pravomoci k přezkumu správného určení právní moci, jako podmínky projednání stížnosti proti usnesení obvodního státního zástupce, a na straně druhé zrušit usnesení státních zástupců nižších stupňů, neboť tato jeho kasační pravomoc je dle ustanovení §174a trestního řádu omezena lhůtou, jejíž počátek určuje tatáž právní moc zrušovaného usnesení. Ta tedy musí být při rozhodování nejvyššího státního zástupce logicky postavena najisto. Stěžovatel namítá, že uvedené ustanovení takovouto aplikací nejvyšším státním zástupcem nepřiměřeně zasahuje právní jistotu dotčených osob. Samotné napadené usnesení bylo pak dle stěžovatele vydáno po lhůtě zakotvené v ustanovení §174a trestního řádu. Rovněž pouhá hypotéza, že některá další osoba by v trestním řízení mohla vystupovat jako poškozená, nemůže být důvodem zrušení usnesení obvodního státního zástupce. Posléze stěžovatel na několika stranách obsáhle rekapituluje závěry a části prozatím provedeného dokazování, přičemž poukazuje na chybné závěry nejvyššího státního zástupce, z tohoto dokazování odvozené. Ten se dle stěžovatele přehodnocováním důkazů dopouští mimo jiné rovněž porušení principu presumpce neviny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že napadené usnesení nesplňuje požadavky kladené judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v otázce jejich přezkoumatelnosti. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadené usnesení nejvyššího státního zástupce zrušil.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná v té části, ve které směřuje proti napadenému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. V této části se proto otevírá prostor pro hodnotící a přezkumnou činnost Ústavního soudu, zatímco ve zbývající části (argumentace na č. l. 5 stížnosti) nutno odkázat na výslovné ustanovení §174a odst. 3 tr. ř. o pokračování v řízení (viz níže sub 11).
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud zvážil stěžovatelovu argumentaci i obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
6. Ústavní soud opakovaně při své rozhodovací činnosti zdůraznil, že nedojde-li výkonem pravomocí orgánů veřejné moci k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod, nemůže on, nemá-li se sám dopouštět svévole, jež je mu jako všem ostatním orgánům veřejné moci zapovězena, zasahovat do jimi prováděného postupu interpretace a aplikace zákonných a podzákonných předpisů. Ústavní soud rovněž v minulosti mnohokrát konstatoval vázanost svého rozhodování zásadou minimalizace zásahů do výkonu pravomocí ostatních orgánů veřejné moci, která se uplatní o to silněji, posuzuje-li Ústavní soud činnost orgánů veřejné moci v rámci přípravné fáze trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)].
7. V posuzované věci musel Ústavní soud v první řadě přezkoumat námitku nedostatku pravomoci k vydání napadeného rozhodnutí. Časové podmínky pro vydání příslušného usnesení nejvyššího státního zástupce upravuje ustanovení §174a trestního řádu, jež zní: "Nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci". Stěžovatel v tomto ohledu namítal, že nejvyšší státní zástupce vydal napadené rozhodnutí po stanovené lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení obvodního státního zástupce. Dále pak stěžovatel nejvyššímu státnímu zástupci vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje nejistotu ohledně určení data právní moci usnesení obvodního státního zástupce a vůbec tak nereflektuje skutečnost, že určení tohoto data je ve světle výše zmíněné tříměsíční lhůty nezbytnou podmínkou pro zákonnost jeho rozhodnutí.
8. S prvně uvedenou námitkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. prosince 2012 a právní moc zrušeného usnesení nastala dle obvodního státního zástupce dne 25. září 2012. Dle nejvyššího státního zástupce nemusela nastat vůbec, jelikož jednomu z poškozených nebylo zrušené usnesení doručeno, tuto skutečnost však měl prověřit městský státní zástupce. Je tedy zjevné, že i při potvrzení pro stěžovatele nejpříznivějšího výkladu skutkových okolností byla tříměsíční lhůta zachována. Stěžovateli nelze dát za pravdu, že právní moc usnesení obvodního státního zástupce mohla nastat již 10. září 2012, tj. uplynutím lhůty pro podání stížnosti stěžovatelovou manželkou. Usnesení je dle trestního řádu v právní moci, jestliže všem potenciálním oprávněným stěžovatelům uplynula lhůta k podání stížnosti proti tomuto usnesení [srov. ustanovení §140 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že ze znění zákona, usnesení obvodního státního zástupce nebo jakéhokoliv jiného aktu veřejné moci mohl nabýt legitimního očekávání, že by toto usnesení bylo v právní moci před datem 25. září 2012 a stěžovatelovu námitku stran porušení jeho právní jistoty je tak třeba označit za neopodstatněnou. Tím se mimo jiné stěžovatelův případ zásadně skutkově odlišuje od případu projednávaného před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 655/11.
9. S ohledem na výše uvedené musí Ústavní soud odmítnout i námitku stran nedostatečného vypořádání se s datem právní moci jako nezbytné podmínky pro vydání usnesení nejvyššího státního zástupce. Přestože stěžovateli lze přisvědčit v tom směru, že nejvyšší státní zástupce by ve svém rozhodnutí měl v případech s nejasnou právní mocí postavit najisto splnění podmínky tříměsíční lhůty dle ustanovení §174a trestního řádu, nemůže Ústavní soud toliko z důvodu absence takové úvahy napadené rozhodnutí zrušit, neboť je zjevné, že v projednávaném případě byla tříměsíční lhůta dodržena, a tudíž nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Napadené usnesení nejvyššího státního zástupce tak představuje výkon jeho pravomoci v souladu se zákonem, veřejným zájmem na ochranu práv poškozených a jeho ústavně vymezenou rolí zastupování veřejné žaloby (srov. čl. 80 Ústavy České republiky). V tomto směru je třeba odmítnout i námitky porušení presumpce neviny, neboť přesvědčení orgánů veřejné žaloby o vině jí stíhaných osob je nezbytným předpokladem pro jednání orgánů činných v trestním řízení ve smyslu trestního řádu. Žádná nepřiměřená omezení stěžovatelových práv, související s přesvědčením státního zástupce o stěžovatelově vině (např. právo osobní svobody), pak Ústavní soud v projednávaném případě neshledal a stěžovatel je ani nenamítal. S ohledem na výše uvedené musí Ústavní soud považovat stěžovatelovy námitky v otázce nedodržení procesních podmínek ustanovení §174a trestního řádu za zjevně neopodstatněné.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že otázkou ústavnosti ustanovení §174a trestního řádu se již v minulosti zabýval [srov. např. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 (N 144/62 SbNU 225)], a ani v projednávaném případě neshledal žádný důvod odchýlit se od svých předchozích závěrů.
11. K přezkumu ostatních námitek Ústavní soud nepřistoupil, neboť jejich obsah bude předmětem zkoumání znovuotevřeného trestního řízení a bude se jimi opětovně zabývat obvodní státní zástupce, příp. nezávislý soud. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší do této fáze trestního řízení zasahovat, neboť prozatímní činnost státního zastupitelství nepředstavuje nenapravitelné, extrémní vybočení z mantinelů určených ústavním pořádkem pro přípravnou fázi trestního řízení. Zároveň však Ústavní soud konstatuje, že nechce jakkoliv předjímat opodstatněnost samotného trestního stíhání, včetně případné odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), pokud by se toto stíhání ukázalo být neopodstatněným. Jakkoliv Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva chápou ve své ustálené judikatuře trestní stíhání jako závažný zásah do ústavně zaručených práv jednotlivce [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491)], nemůže takové trestní stíhání založit bez dalšího přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím a postupům orgánů činných v trestním řízení, je-li možné jejich případná pochybení napravit jinak. Opačný výklad by v praxi znamenal nepřiměřené, předčasné a často nadbytečné vměšování Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci. V tomto ohledu nelze rovněž nepřihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatel není stíhán vazebně. Kasační zásah Ústavního soudu by tak s ohledem na výše uvedené představoval nepřiměřené porušení principu subsidiarity ústavní stížnosti (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a výše deklarované zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Z toho důvodu musí Ústavní soud považovat ústavní stížnost ve zbytku za nepřípustnou.
12. Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu