ECLI:CZ:US:2013:3.US.1579.13.1
sp. zn. III. ÚS 1579/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchého, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 34 C 13/2012-62 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2013 č. j. 1 Co 81/2012-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 15. 5. 2013 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že bylo porušeno právo přiznané mu podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na ochranu osobnosti (s návrhem na přiznání nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím), směřující proti žalované MAFRA, a. s., stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků ze dvou desetin (výrok I), a dále jím byl zamítnut návrh, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů JUDr. Jindřich Vítek (výrok II). Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení soudu prvního stupně změněno ve výroku I tak, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny, ve výroku II bylo toto usnesení potvrzeno (ve znění, že se zamítá návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů).
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nejednotnost soudního rozhodování v jeho případech, přičemž poukazuje na usnesení vrchního soudu ze dne 22. 10. 2012 sp. zn. 3 Co 120/2012, kterým bylo rozhodnuto, že se mu neodjímá z jedné desetiny osvobození od soudních poplatků, a to z důvodu, že majetkové poměry nedovolují, aby byl schopen zaplatit soudní poplatek a nést další výdaje spojené s řízením. V nyní souzené věci vrchní soud přihlédl k výši soudního poplatku (10 000 Kč), nepřihlédl však k jeho dluhům ani k proti němu vedenému exekučnímu řízení, neboť dluh vůči Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., vznikl v souvislosti s neplněním jeho základních povinností jako cestujícího hromadné dopravy.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (a to ani, pokud jde o věc samu). Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonem, neznamená-li takové porušení současně zásah do základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavními kautelami aplikace ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí. V usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) v této souvislosti uvedl, že "rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl". V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) připomenul, že "se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků", a zdůraznil, že "[z]ásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 [...])"; dále však uvedl, že "současně [...] v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [obdobně v nálezu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337)].
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti nejednotnému rozhodování vrchního soudu a domáhá se zjevně toho, aby daná věc byla rozhodnuta "po vzoru" dřívějšího rozhodnutí ze dne 22. 10. 2012. Jak plyne i z výše uvedeného, mezi úkoly Ústavního soudu nepatří sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti soudnímu rozhodnutí, je posoudit, zda přezkoumávané rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti. V souzené věci vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval, že zvlášť závažné důvody pro úplné osvobození od soudního poplatku nejsou splněny. Nelze mu přitom vytknout, že by postupoval svévolně, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých úvah k závěru o pouze částečném osvobození dospěl, resp. z jakého skutkového stavu vycházel a jak ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. (jež ostatně obecným soudům otevírá široký prostor k vlastnímu uvážení) na danou věc aplikoval. Argumentaci vrchního soudu, jejíž podstata tkví v tom, že si nedobrou majetkovou situaci způsobil i stěžovatel svým vlastním zaviněním, nelze označit za evidentně nepřípadnou. Proto by mohlo být napadené rozhodnutí přezkoumáno jen z hlediska jeho věcné správnosti, k čemuž se však Ústavní soud necítí být oprávněn (viz výše). Stejně tak Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na to, že vrchní soud změnil rozhodnutí městského soudu ve prospěch stěžovatele, když nepominul tu okolnost, že městský soud presumoval možný výsledek řízení v neprospěch stěžovatele, byť to obecným soudům §138 odst. 1 o. s. ř. v případě "svévolného nebo zřejmě neúspěšného uplatňování nebo bránění práva" umožňuje. Tento postup Ústavní soud neshledal ani nepřiměřený okolnostem případu a osobním poměrům stěžovatele, ani neshledal závěry odvolacího soudu v extrémním nesouladu s tím, co bylo dosud v řízení zjištěno. V takovém případě není pro zásah Ústavního soudu do řízení místo.
8. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu