ECLI:CZ:US:2013:3.US.1582.13.1
sp. zn. III. ÚS 1582/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2013 č. j. 4 Ans 7/2012-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2012 č. j. 8 A 46/2012-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podána řádně a včas, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť v nich spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a naříkaných rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. května 2012 č. j. 8 A 46/2012-14 odmítl stěžovatelovu žalobu na ochranu před nečinností Ministerstva zdravotnictví. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba není přípustná, neboť ten nevyčerpal všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytují právní předpisy o správním řízení. O stěžovatelem podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. února 2013 č. j. 4 Ans 7/2012-29 tak, že kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud konstatoval, že k projednání stěžovatelovy žaloby nemají správní soudy dostatek pravomoci, neboť stěžovatel se v petitu žaloby nedomáhal vydání rozhodnutí nebo osvědčení, jak to vyžaduje ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Městský soud tak dle Nejvyššího správního soudu postupoval správně, když žalobu odmítl, třebaže z jiného důvodu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel napadá obě uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v jejímž odůvodnění vytýká obecným soudům nesprávné posouzení skutkových okolností jeho případu. Konkrétně se v dané věci stěžovatel "žalobou podanou dne 16. 4. 2012 domáhal u Městského soudu v Praze ochrany před nečinností Ministerstva zdravotnictví. Žádal, aby žalovanému bylo uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku zajistil ustanovit znaleckou komisi podle §77 an. zákona č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, která prošetří a odstraní zločiny komunismu, které se staly stěžovateli ze strany Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod, Psychiatrické léčebny Kosmonosy a PA MV Čáslav a ve lhůtě třicet dnů po té vyšetření a odstranění zločinů komunismu - porušení mezinárodní dohody KBSE 23.6. vůči osobě žalobce v době vymezené zákonem č. 480/1991 Sb. o době nesvobody."
4. Městský soud podle stěžovatele pochybil, když žádné z podání, jež stěžovatel vůči Ministerstvu zdravotnictví učinil, neposoudil jako návrh na opatření proti nečinnosti. Stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal celou řadu dokumentů, prokazujících jeho rozsáhlou komunikaci s Ministerstvem zdravotnictví, z jejichž obsahu dle stěžovatele jasně vyplývá jeho snaha o odstranění protizákonné nečinnosti. Stěžovatel ve své žalobě žádal, aby soud stanovil ministru zdravotnictví lhůtu k ustanovení znalecké komise, která by měla vyšetřit stěžovatelův zdravotní stav. Z toho je zjevné, že podaná žaloba směřovala k vydání rozhodnutí o ustanovení komise. Nejvyšší správní soud proto neposoudil stěžovatelovu žalobu v souladu se zákonem, když v důsledku údajně chybně formulovaného petitu této žaloby shledal nedostatek pravomoci správních soudů o ní rozhodnout. I kdyby stěžovatel naformuloval předmětný petit nesprávně, měly správní soudy dle ustanovení §37 odst. 5 soudního řádu správního povinnost vyzvat jej k odstranění této vady podané žaloby. Z výše uvedených důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhnul, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Jádro projednávané ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka proti způsobu, jakým obecné soudy posoudily přípustnost jím podané správní žaloby. Ústavní soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelova žaloba proti nečinnosti Ministerstva zdravotnictví směřovala k vynucení jiné činnosti správního orgánu (ustanovení znalecké komise k prošetření zločinů komunismu vůči stěžovateli), než jakou je vydání rozhodnutí (resp. osvědčení) ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního a §67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž správní soudy nemají pravomoc správním orgánům uložit povinnost vykonání takové činnosti (a contrario ustanovení §79 odst. 1 soudního řádu správního). V tomto směru je dle mínění Ústavního soudu závěr o nepřípustnosti takové žaloby správný. V dané věci se nelze ztotožnit se stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy měly dle ustanovení §37 odst. 5 soudního řádu správního povinnost vyzvat stěžovatele k opravě zcela nepřípustného petitu. I praxe Ústavního soudu spatřuje v petitu nepříslušného návrhu takovou vadu podání, k jejímuž odstranění není navrhovatel vyzýván a jejíž uplatnění by stavělo obecný soud do pozice, která je z hlediska nezávislosti a nestrannosti výkonu soudní moci ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nepřípustnou.
8. Ústavní soud proto nepovažoval za potřebné posouzení námitek stran nesprávnosti úvah městského soudu v otázce řádného vyčerpání všech prostředků proti nečinnosti v rámci správního řízení, jelikož její posouzení nemůže nic změnit na závěru o nepřípustnosti podané správní žaloby.
9. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu