ECLI:CZ:US:2013:3.US.1796.13.1
sp. zn. III. ÚS 1796/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kracíka, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Simonou Hendrichovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Karla Tomana 42/14, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2013 č. j. 11 To 88/2013-110 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2013 č. j. 0 Nt 903/2013-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 5. června 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh ze dne 31. 5. 2013 ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby při přijetí návrhu peněžité záruky, slibu a stanovení dohledu probačního úředníka.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je Policií České republiky stíhán pro trestný čin podvodu dle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž celková způsobená škoda byla vyčíslena na více než 10 000 000 Kč. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 6. září 2012 č. j. 0 Nt 868/2012-7 bylo rozhodnuto o stěžovatelově vzetí do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud napadeným usnesením nevyhověl stěžovatelově žádosti o propuštění, s ohledem na charakter činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a výši nabízené peněžité záruky. Přitom vzal především v potaz výši škody, kterou měl stěžovatel trestnou činností spáchat. Stěžovatelem podanou stížnost proti rozhodnutí okresního soudu zamítl napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť při přezkumu závěrů okresního soudu nezjistil žádné pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatelova názoru došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v tom, že odůvodnění napadených usnesení jsou nesrozumitelná a nedostatečně odůvodněná. Odůvodnění naplnění důvodu vazby dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, tedy oprávněných obav, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, je v odůvodnění usnesení krajského soudu toliko obecné, bez uvedení jakýchkoliv konkrétních skutečností. Z napadených rozhodnutí tak není vůbec jasné, z jakého důvodu dospěly soudy k názoru, že výše uvedené obavy ve stěžovatelově případu přetrvávají a není možné je kompenzovat mírnějším zajišťovacím opatřením. Z rozhodnutí krajského soudu není navíc dle stěžovatele patrno, v jakém rozsahu bylo přezkoumáváno napadené rozhodnutí okresního soudu. Neuvádí-li obecné soudy ve svých rozhodnutích srozumitelně vztah mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry, je jejich rozhodnutí v rozporu s principy spravedlivého procesu a právního státu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky. S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda tato splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána řádně zastoupeným stěžovatelem v zákonné lhůtě a splňovala podmínky přípustnosti takového návrhu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že jím často deklarovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
7. Dle mínění Ústavního soudu splňují obě napadená rozhodnutí podmínky ústavnosti vazebních rozhodnutí, vyplývající ze znění trestního řádu a ústavních principů obsažených zejména v hlavě páté Listiny. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zjevné, že soud shledal důvody předstižné vazby v rozsahu trestné činnosti, jejího dlouhodobého páchání a ve skutečnosti, že v průběhu vyšetřování bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání pro další skutky (strana 7 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Oba soudy navíc zdůrazňují, že důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě "nadále trvají". V tomto vyjádření vidí Ústavní soud jasný odkaz na dřívější vazební rozhodnutí, kde byly důvody oprávněných obav činnosti ve smyslu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu dostatečně vyloženy. To ve svém souhrnu představuje řádný a ústavně konformní způsob odůvodnění předmětných vazebních rozhodnutí. Stěžovatelova námitka je tak v tomto směru neopodstatněná. K námitce, že by obecné soudy dostatečným způsobem nevyjádřily vztah mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými, Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích neshledal v tomto směru žádné pochybení a sám stěžovatel tuto námitku v odůvodnění ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu