ECLI:CZ:US:2013:3.US.1812.13.1
sp. zn. III. ÚS 1812/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry s. r. o., IČ 25776941, se sídlem Radlická 49, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2013 č. j. 69 Co 21/2013-470 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. listopadu 2012 č. j. 13 EC 101/2009-462, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 3. 6. 2013, označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelka - a to z důvodu údajného porušení celé řady základních práv a svobod - napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž se domáhala jejich zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2012 č. j. 69 Co 145/2013-362, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 2. 2012 č. j. 13 EC 101/2009-342, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011 č. j. 69 Co 272/2011-227 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 4. 2011 č. j. 13 EC 101/2009-168.
Stěžovatelka při podání ústavní stížnosti a připojeného návrhu nebyla (a není) zastoupena advokátem [viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")], a její podání tak za řádný návrh na zahájení řízení považovat nelze. Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka v posledních několika letech vedla a vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí, ačkoli byla opakovaně poučena, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 2899/09, II. ÚS 613/10, II. ÚS 1730/11 a další). Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovatelce objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení pro každé další konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku návrhu včetně zastoupení advokátem se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2387/08, IV. ÚS 2386/08, II. ÚS 713/08, II. ÚS 1638/07, III. ÚS 847/07, III. ÚS 2658/09 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu