ECLI:CZ:US:2013:3.US.1852.13.1
sp. zn. III. ÚS 1852/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. H., t. č. Vazební věznice Praha 614 - Ruzyně, a 2. V. H., t. č. Vazební věznice Praha 614 - Ruzyně, obou zastoupených JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2012 sp. zn. 8 To 21/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 6 T 119/2011-1737, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 12. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti sami uvádí, že v září 2012 podali proti napadeným rozhodnutím dovolání, o němž však doposud nebylo rozhodnuto, a proto jej nepovažují za efektivní procesní prostředek nápravy nezákonného stavu.
2. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno.
3. Pokud stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatelů byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto je třeba poznamenat, že opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu