ECLI:CZ:US:2013:3.US.1892.13.1
sp. zn. III. ÚS 1892/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. Karla Mruzka, 2. Pavly Pivodové, 3. Ing. Juraje Mruzka a 4. MVDr. Petera Mruzka, všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2013 č. j. 7 As 93/2012-54 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2012 č. j. 22 A 97/2010-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 17. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí ve stavebním řízení povolujícím úpravy domu, který je sousední s domem ve vlastnictví stěžovatelů.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele 1. (dále též "žalobce") proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 22. července 2010 č. j. SMO/189767/10/Správ./Re, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz ze dne 27. dubna 2010 č. j. MOaP/22037/10/OSŘP1/Šp, jímž byla povolena stavba "Vestavba kancelářských prostor v objektu O." (dále jen "stavební povolení z roku 2010"). Stěžovatelé jsou spoluvlastníci domu sousedícího s domem, jehož se stavební povolení z roku 2010 týkalo. Žalobce namítal, že předmětný dům nemá na úrovni nad III. nadzemním podlažím svou štítovou zeď. V roce 2006 přitom byla povolena stavba "Stavební úpravy domu č. p. X, stojícího na pozemku parc. č. XX v kat. území Moravská Ostrava - zajištění propojení stropní konstrukce se štítovou zdí" (dále jen "stavební povolení z roku 2006"). Žalobce uvedl řadu námitek směřujících vůči stavebnímu povolení z roku 2006, včetně tvrzení, že se jedná o akt nicotný, protože jím bylo povoleno zajištění stropní konstrukce domu se štítovou zdí, která neexistuje. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že v rámci řízení o žalobě proti stavebnímu povolení z roku 2010 není oprávněn zasahovat do stavebního povolení z roku 2006 a stavebními úpravami povolenými stavebním povolením z roku 2010 není do domu ve spoluvlastnictví stěžovatelů nikterak zasaženo. Krajský soud se neztotožnil ani se stěžovatelovým názorem, že řízení o vydání stavebního povolení (resp. o správní žalobě) má být přerušeno, protože je závislé na vyřešení předběžné otázky ohledně odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva k domu ve vlastnictví stěžovatelů, o níž v současné době rozhoduje Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 56/2010. Stěžovatel brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
3. Ostatní stěžovatelé jsou dalšími spoluvlastníky domu sousedícího s domem, který byl předmětem stavebního řízení, a v řízení před obecnými soudy vystupovali jako osoby zúčastněné na řízení, přičemž stěžovatel 4. toliko v řízení před Nejvyšším správním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatují, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s námitkami uvedenými v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, nevyčkal na výsledek řízení vedeného u okresního soudu, jehož předmětem je odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva stěžovatelů, přestože se jednalo o předběžnou otázku, na níž závisí posouzení nyní projednávané věci. Závěr obecných soudů, že se výsledek uvedeného občanskoprávního řízení nijak nedotýká posuzované žádosti o stavební povolení na vestavbu kanceláří, je dle názoru stěžovatele odbornou otázkou, kterou mohl vzhledem k ustanovení §127 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, posoudit pouze znalec. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelů dále pochybil, když v rozporu se svojí úřední povinností neprohlásil stavební povolení z roku 2006 za nicotné pro absenci předmětu užívání. Konečně stěžovatelé uvádějí, že v záhlaví označená napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť nebyly bez dostatečného zdůvodnění provedeny jimi navrhované důkazy. Těmito zásahy mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v důsledku čehož došlo k porušení ochrany vlastnického práva zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Z toho důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. V první řadě je třeba zdůraznit, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se obsahově shodují s námitkami vznesenými v řízení před obecnými soudy. Za situace, kdy se těmito námitkami již zevrubně zabýval Nejvyšší správní soud, který dovodil, že krajský soud posoudil věc správně, představuje ústavní stížnost pouze pokračující polemiku se závěry správních orgánů a krajského soudu. Z toho důvodu je na místě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k běžnému přezkumu zákonnosti jejich rozhodnutí. Jeho úlohu vymezuje předně čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může proto toliko v případě porušení ústavně zaručených práv. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
8. Otázka, zda je v jiném řízení řešena skutečnost, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam, a zda je tak namístě přerušení řízení, je otázkou zvážení konkrétních okolností případu, což je v rovině podústavního práva vyhrazeno především obecným soudům. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší zpochybňovat procesní postup soudů a měnit jejich řádně odůvodněné závěry stran nutnosti (ne)přerušení řízení z důvodu existence předběžné otázky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2749/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. září 2004 sp. zn. I. ÚS 491/03, všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je zásadně věcí soudu, zda k vyřešení určité otázky ustanoví znalce či zda si na základě dostupných údajů udělá o určité skutečnosti obrázek sám (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 3134/07). Obecné soudy v daném případě jasně a pečlivě odůvodnily, z jakého důvodu k přerušení řízení nepřistoupily. Soudy z obsahu předmětných spisů zjistily, že předmětem žádosti o stavební povolení z roku 2010 bylo vybourání dvou dveřních prostorů pro vstup do skladu a do technické místnosti ve stávající schodišťové zdi a provedení nové dispozice ze sádrokartonových příček v prostoru půdy nad III. nadzemním podlažím v domě, sousedícím s domem stěžovatelů. Dále bylo zjištěno, že schodišťové zdi nesousedí s domem stěžovatelů ani se spornou štítovou zdí (od té jsou vzdáleny 6,54 m a 10,00 m). Nejbližší povolovaná sádrokartonová příčka je pak od sporné štítové zdi vzdálena 1,59 m a nové sádrokartonové příčky jsou umístěny na již dříve samostatně povolené železobetonové desce, která není nikterak ukotvena ke sporné štítové zdi nebo k domu ve vlastnictví stěžovatelů. Závěry soudů o nesouvisejícím vztahu předmětů obou stavebních povolení a nutnosti ustanovení znalce jsou tak řádně a logicky zdůvodněny, přičemž stěžovatel takto zjištěné skutečnosti nijak v ústavní stížnosti nerozporoval. Odůvodnění napadených rozhodnutí tudíž nelze v tomto aspektu považovat za protiústavní, neboť se opírá o řádně zjištěný skutkový stav a závěry soudů nevykazují známky svévolného a neracionálního rozhodování, které by bylo možno kvalifikovat za neústavní zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
9. Co se týče námitky směřující proti neprovedení důkazů navržených stěžovateli v řízení před krajským soudem, Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vznesených účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, že důkazním návrhům žalobce nevyhovují, neboť se netýkají předmětu soudního (resp. správního) řízení. Takový závěr nelze vzhledem k výše uvedenému vymezení předmětu soudního řízení označit za svévolný, a tudíž nelze navržené důkazy označit za tzv. opomenuté. Z tohoto hlediska napadená rozhodnutí nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces.
10. Zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku ohledně porušení ochrany vlastnického práva. Obecné soudy se mírou ohrožení vlastnického práva stěžovatelů dostatečně zabývaly (srov. s. 3 napadeného rozhodnutí krajského soudu) a dospěly k závěru, že vlastnické právo stěžovatelů povolenou stavbou ohroženo není. Tento svůj závěr řádně zdůvodnily, čímž dodržely jak kautely práva na spravedlivý proces, tak i ústavní podmínky omezení vlastnického práva zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (resp. čl. 11 Listiny), neboť vlastnickému právu a jeho zákonné ochraně věnovaly dostatečnou pozornost, přičemž neshledaly, že by toto právo bylo (v rozporu s právními předpisy) zasaženo. Takový závěr je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a Ústavní soud nemá k hodnocení obecných soudů stran zásahu do vlastnického práva stěžovatelů co dodat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu