ECLI:CZ:US:2013:3.US.2117.11.1
sp. zn. III. ÚS 2117/11
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdravotnické záchranné služby Olomouckého kraje, příspěvkové organizace, se sídlem v Olomouci, Aksamitova 8, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, AK Ritter-Šťastný, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 4. 2011 č. j. 16 C 374/2010-42, za účasti Okresního soudu v Přerově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 19. 7. 2011 se Zdravotnická záchranná služba Olomouckého kraje, příspěvková organizace, se sídlem v Olomouci (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále jen "nalézací soud"), vydaný v řízení o zaplacení 3 584,69 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s marným výjezdem sanitního vozu v režimu rychlé lékařské pomoci.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 4. 2011 nalézací soud zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému Zdeňku Soukupovi zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že žalobě nešlo vyhovět, neboť nárok na náhradu za tzv. marný výjezd tak, jak byl uplatněn žalobkyní, nevyplývá ze žádného předpisu hmotného práva. Nárok žalobkyně by bylo možno posoudit podle občanského zákoníku (nikoliv podle předpisů upravujících vztah zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven stran úhrady zdravotní péče), o čemž byla žalobkyně poučena u jednání dne 26. 4. 2011 a byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení o tom, jaká skutečná škoda žalobkyni v souvislosti s marným výjezdem vozidla rychlé záchranné služby vznikla. I přes poučení soudu setrvala žalobkyně na původních tvrzeních, žádné nové skutečnosti neprokázala ani netvrdila, a z tohoto důvodu soud žalobu zamítl.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že obsah výroku a odůvodnění odporuje základním principům vyplývajícím z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Fakticky byla poskytnuta ochrana výkonu práv a povinností odporujícímu dobrým mravům. Napadené rozhodnutí se nedostatečně vypořádalo s námitkami stěžovatelky a bylo nedostatečně odůvodněno. Stěžovatelka poukázala na čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny a uvedla, že nalézací soud se "neřídil tím, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud, jakkoliv neschvaluje odsouzeníhodný skutek žalovaného, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkané rozhodnutí včetně řízení jeho vydání předcházejícího za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné a výše citované odůvodnění plně odkázat. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával správnost závěrů obecného soudu na úrovni obyčejného práva.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako další níže citované rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), který v projednávaném případě neshledal.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu