ECLI:CZ:US:2013:3.US.2592.13.1
sp. zn. III. ÚS 2592/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 37a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 437/2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 3 To 91/2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2012 sp. zn. 46 T 5/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) rozsudku přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání specifikované věci.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, rozhodl Vrchní soud v Olomouci; ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného, a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že jej odsoudil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimiž vytýká porušování pravidel spravedlivého procesu, jmenovitě základních zásad, ovládajících trestní řízení. Zpochybňuje závěr obecných soudů, podle nichž naplnil subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, a tvrdí, že nikdy neměl v úmyslu se dopustit loupežného přepadení za přítomnosti poškozeného či jiných osob, které se zdržovaly v jeho domě, natožpak použít vůči poškozenému Davidu Kohoutovi násilí. Komunikace, kterou vedl se spoluodsouzeným Z. Ž., z níž obecné soudy vycházely, nebyla z jeho strany "vážná či pravdivá". Dále uvádí, že očekával způsobení škody poškozenému ve výši 300 000 Kč, jeho obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena, a soudy ji neměly považovat za neudržitelnou jen na podkladě hovoru mezi spoluodsouzenými Z. Ž. a E. S., ve kterém zmiňují slovo "dvojka" (coby zástupný výraz pro částku dva miliony Kč). Stěžovatel se též vymezuje proti závěrům obecných soudů, podle nichž trestnou činnost spáchal jako člen organizované skupiny, a to tvrzením, že mezi jednotlivými spoluobviněnými nedošlo k vymezení konkrétních úkolů při realizaci trestné činnosti tak, aby byla v příčinné souvislosti s touto dělbou zvýšena pravděpodobnost úspěšného spáchání zločinu. K přečinu nedovoleného ozbrojování stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyla ani na základě znaleckého dokazování diskvalifikována obhajoba, podle níž zbraň není jeho a že mu není známo, komu patří. Nejvyššímu soudu konečně stěžovatel vytýká, že pochybil restriktivním výkladem §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů; zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků vyznívajícím odlišně od sdělení poškozeného. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami ohledně subjektivní stránky přípravy zločinu loupeže, výše možné škody, otázky spáchání stíhaného zločinu v rámci organizované skupiny a nelegálně držené střelné zbraně na podrobně argumentované bázi, vycházející z obsahu jednotlivých záznamů odposlechů zachycujících komunikaci mezi spoluobviněnými, výpovědí spoluobviněných a svědků, výsledků domovních prohlídek a obsahů protokolů o sledování osob, znaleckých posudků, odborných vyjádření a listinných a věcných důkazů.
V této souvislosti se obecné soudy vyslovily rovněž k otázkám přípravy inkriminované trestné činnosti.
Rozhodující soudy způsobem přijatelným z hlediska ústavního práva dovodily, že odhad výnosu z předmětného jednání vycházel z informací spoluobviněného E. S., který měl odpovídající znalosti o majetkových poměrech poškozeného, s nímž byl v "takřka denním" kontaktu.
Ústavněprávně akceptovatelné jsou též závěry o jednání stěžovatele v rámci organizované skupiny; jak stěžovateli objasnil již Nejvyšší soud, organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny, neboť postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu ke shora konkretizovanému přečinu se patří zaznamenat, že i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných a neodporujících si důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu