ECLI:CZ:US:2013:3.US.2662.12.1
sp. zn. III. ÚS 2662/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Martina Koptiše, zastoupeného Mgr. Alenou Blumensteinovou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 27, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2012 č. j. 54 Co 26/2012-68 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2011 č. j. 68 EXE 258/2011-8, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Na majetek stěžovatele jako povinného je vedeno exekuční řízení zahájené na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2011 č. j. 68 EXE 258/2011-8 na základě exekučního titulu, jímž je pravomocný a vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 15 C 3438/2002, k uspokojení pohledávky oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy ve výši 206,- Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 1 495,- Kč. Předmětné usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 č. j. 54 Co 26/2012-68.
Porušení stěžovatelem označených základních práv spatřuje stěžovatel v údajném nejednotném postupu a rozhodování Městského soudu v Praze při řešení skutkově totožných případů, které projednával Obvodní soud pro Prahu 7 v průběhu roku 2002 až 2003, v nichž stěžovatel rovněž vystupoval v procesní pozici žalovaného. Stěžovatel zdůrazňuje, že se o průběhu a výsledku těchto řízení vůbec nedozvěděl, neboť mu byl výše označeným soudem "nezákonným způsobem" ustanovován opatrovník z řad pracovníků tohoto soudu jako osobě neznámého pobytu, i když jiný soud, Obvodní soud pro Prahu 4 ve skutkově obdobných věcech "stěžovatele bez jakýchkoli problémů dohledal". Stěžovatel z výše uvedených důvodů považuje taková soudní rozhodnutí za nepředvídatelná a v konečném důsledku porušující princip právní jistoty.
Porušení svých ústavně garantovaných práv, zejména práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu obou obecných soudů, které nařídily exekuci na jeho majetek na základě údajně nevykonatelného exekučního titulu, bez nařízení jednání, v jehož průběhu by mu bylo umožněno se vyjádřit ke všem skutečnostem a prováděným důkazům a předložit návrhy k doplnění dokazování. Za nenaplnění zákonných podmínek pro možnost nařídit exekuci na svůj majetek označuje stěžovatel skutečnost, že mu předmětný exekuční titul nikdy nebyl řádně doručen, stejně jako nebyl prý řádně doručen ani jemu ustanovenému opatrovníkovi a nebyl údajně ani řádně vydán a vyhlášen.
V souvislosti s tvrzeným porušením práva stěžovatele na zákonného soudce stěžovatel namítá místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7, který rozhodoval v nalézacím řízení, i když v obvodu tohoto soudu stěžovatel nebydlel ani se zde přechodně nezdržoval.
Napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel rovněž vytýká "nedodržení pravidel při provádění a hodnocení důkazů, absenci odpovídajícího odůvodnění, v němž se nezabýval všemi stěžovatelem uváděnými skutečnostmi a námitkami".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 1. 2011 č. j. 68 EXE 258/2011-8 ve věci exekuce na návrh oprávněného Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s. proti povinnému Martinu Koptišovi o zaplacení částky 206,- Kč rozhodl tak, že na majetek stěžovatele nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 15 C 3438/2002 k uspokojení pohledávky ve výši 206,- Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 1 495,- Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou stanoveny v průběhu řízení, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického Ph.D., Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem Evropská 663/132, 160 00 Praha 6.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2012 č. j. 54 Co 26/2012-68 k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že stěžovatel podal v roce 2008 odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2011 č. j. 15 C 3438/2002-11 odmítnuto jako opožděné. Toto rozhodnutí bylo doručeno povinnému dne 11. 3. 2011. Protože proti výše označenému usnesení stěžovatel nepodal odvolání, nabylo právní moci dnem 29. 3. 2011. Stěžovatel podal v této věci žalobu pro zmatečnost dne 24. 3. 2011, která byla rovněž odmítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 9. 2011 č. j. 15 C 3438/2002-24 pro opožděnost. Usnesení o odmítnutí žaloby pro zmatečnost bylo stěžovateli doručeno dne 13. 9. 2011 a nabylo právní moci dne 30. 9. 2011.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod ve vztahu k napadeným rozhodnutím obou obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") konstatuje, že pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zkoumá, zda v řízení (a následným rozhodnutím) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jejich účastníků a jestli řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je rovněž posouzení, zda napadená rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Interpretace tzv. podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán výhradně Nejvyšší soud ČR. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiná ústavně konformní výkladová hlediska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
K takovým zjištěním v projednávané věci Ústavní soud nedospěl.
K tvrzením stěžovatele, že mu exekuční titul nikdy nebyl řádně (účinně) doručen a z tohoto důvodu nikdy nenabyl právní moci a je proto nevykonatelný, je třeba připomenout, že stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že předmětný exekuční titul mu byl doručen do vlastních rukou dne 11. 4. 2011, avšak o jeho existenci se dozvěděl při nahlížení do spisu výše označeného soudu nejpozději již v lednu 2008, neboť dne 23. 1. 2008 podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 15 C 3438/2002 odvolání, které bylo pro opožděnost usnesením ze dne 28. 2. 2011 č. j. 15 C 3438/2002-11 odmítnuto. Protože stěžovatel proti tomuto usnesení nepodal odvolání, nabylo právní moci dne 29. 3. 2011. Stěžovatel sice využil další procesní prostředek - žalobu pro zmatečnost, ten však byl neefektivní za situace, kdy ho stěžovatel podal až dne 24. 3. 2011, tedy více jak tři roky ode dne, kdy se dozvěděl o existenci exekučního titulu; proto také tato žaloba musela být usnesením ze dne 6. 9. 2011 č. j. 15 C 3438/2002-24 odmítnuta pro opožděnost.
Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci převážně či výlučně podle jeho formálního vyjádření, ale především z hlediska naplnění možnosti stěžovatele uplatnit v řízení svá subjektivní práva. Takové možnosti se stěžovateli dostalo.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel měl v lednu 2008 k dispozici opravné prostředky, kterými při jejich řádném uplatnění mohl dosáhnout přezkoumání zmíněného exekučního titulu z jím uváděných důvodů, a to ještě před zahájením exekučního řízení. Skutečnost, že tak stěžovatel neučinil, nemohla být důvodem pro další zkoumání a posuzování toho, jestli jsou či nejsou dány podmínky nabytí právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu v řízení o odvolání ve věci nařízení exekuce. Nesprávný procesní postup stěžovatele tak nelze dohánět či "napravovat" až v pozdějších řízeních, v projednávané věci i v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecných soudů České republiky, která by sloužila k nápravě pochybení či procesní pasivity účastníka řízení před obecnými soudy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil ze strany obou obecných soudů žádné zásadní pochybení takového rozsahu, které by odůvodnilo správnost tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu