ECLI:CZ:US:2013:3.US.3137.12.1
sp. zn. III. ÚS 3137/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Číže, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem AK se sídlem Milady Horákové 10, 568 02 Svitavy, proti usnesení Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2012 č. j. 40 Co 1030/2011- 123, za účasti Krajského soudu Ostravě, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Olomouce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. srpna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2012 č. j. 40 Co 1030/2011- 123, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu Ostravě - pobočka v Olomouci uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 4.800,- Kč.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 48 Nc 4533/2009. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jakož i vyjádření Magistrátu města Olomouce.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 5. dubna 2013 setrval na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí.
Magistrát města Olomouce se ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 15. dubna 2013 ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci.
Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům řízení k replice, neboť při svém rozhodování z nich nevycházel.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2012 č. j. 40 Co 1030/2011-123 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2011 č. j. 48 Nc 4533/2009-68 tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009 č. j. 48 Nc 4533/2009-6 se nezastavuje.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu exekuční tituly nebyly nikdy zákonným způsobem doručeny, a proto navrhl zastavení exekuce a požadoval náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel je toho názoru, že Magistrát města Olomouce nevyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu stěžovatele, resp. tuto skutečnost ani neprokázal. Z uvedeného důvodu podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro doručování platebních výměrů veřejnou vyhláškou podle ust. §19 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").
Stěžovatel namítá, že výklad učiněný krajským soudem vykazuje extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními a současně je jeho rozhodnutí nepředvídatelné a překvapivé.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci podle stěžovatele bez náležitého zdůvodnění konstatoval, že k doručení vykonávaných platebních výměrů došlo zákonným způsobem uvedeným v ust. §19 odst. 1 a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a to i přes to, že zpochybnění zákonnosti doručování platebních výměrů bylo zásadním argumentem stěžovatele, přičemž výslovně byl uveden i ve vyjádření k odvolání. Krajský soud se tak nezabýval zásadní argumentací stěžovatele, přičemž z odůvodnění usnesení tak není zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud veden.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v souzené věci krajský soud k projednání odvolání nenařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a oprávněný a povinný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (ust. §214 odst. 3 o. s. ř.). K podanému odvolání se stěžovatel písemně vyjádřil, přičemž ve svém vyjádření uvedl skutečnosti, které se staly obsahem následně podané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k doručení vykonávaných platebních výměrů veřejnou vyhláškou došlo zákonným způsobem, předvídaným v ust. §19 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud konstatoval, že byl respektován zákonný předpoklad pro doručování veřejnou vyhláškou, tj., že správce daně prokázal, že doručoval povinnému vykonávané platební výměry nejprve na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, na níž se povinný nezdržoval, a jelikož další pobyt povinného nebyl znám, přistoupil k doručování veřejnou vyhláškou. Krajský soud v této souvislosti poukázal na to, že jde pouze k tíži povinného, že neukončil registraci svého pobytu na adrese uvedené v centrální evidenci obyvatel. Krajský soud proto nepřisvědčil argumentaci povinného, že nebyly splněny podmínky pro doručování platebních výměrů veřejnou vyhláškou dle §19 zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud dále ověřil, že poplatková povinnost byla povinnému stanovena na základě vyhlášek Statutárního města Olomouce č. 4/2001, č. 5/2002, č. 12/2003, č. 7/2004 a č. 11/2005. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Doručování veřejnou vyhláškou přichází v úvahu ve smyslu ust. §19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tehdy, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce nebo pokud se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje. Zákon o správě daní a poplatků konstruuje institut doručování veřejnou vyhláškou jako výjimečnou a mezní možnost. Jde o náhradní způsob doručení, který přichází v úvahu až tehdy, nelze-li použít postup podle ust. §17 zákona o správě daní a poplatků. Veřejné vyhlášky k doručení tak lze použít pouze tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu účastníků a další šetření by bylo na újmu rychlosti. Podle ust. §31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní a poplatků je povinností správce daně prokazovat doručení vlastních písemností daňovému subjektu. Správce daně je tak povinen prokázat i splnění podmínek pro užití náhradního způsobu doručení podle ust. §19 citovaného zákona řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2010 č. j. 7 Afs 54/2010-63).
V souzené věci bylo zjištěno, že Magistrát města Olomouce vyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu stěžovatele řízení, např. z Informačního systému evidence obyvatel. Z uvedeného důvodu byly splněny podmínky pro doručování platebního výměru veřejnou vyhláškou podle ust. §19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu Ostravě - pobočka v Olomouci uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu