ECLI:CZ:US:2013:3.US.3170.13.1
sp. zn. III. ÚS 3170/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Bílovecká 1009/62, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 3 To 652/2012 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012 sp. zn. 8 T 30/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §185 odst.1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku dále stěžovateli uložil ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
O odvolání, které proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil ve výroku o ochranném opatření spočívajícím ve výroku o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil stěžovateli ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 629/2013 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily tzv. justičního omylu, přičemž nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že inkriminovaný skutek spáchal, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že obecné soudy nesprávně posoudily znak subjektu zmíněného přečinu, neboť ve věci neexistuje spolehlivý důkaz, který by odůvodňoval závěr, že se stíhaného jednání nemohla dopustit jiná osoba; poškozená, která stěžovatele označila v rámci rekognice uskutečněné až více než dva měsíce po skutku, pachatele viděla při napadení po dobu pouze asi jedné minuty. Dále považuje stěžovatel za dehonestující zlehčování výpovědí svých rodinných příslušníků, podle kterých se v inkriminované době nacházel doma, a za opomenutý důkaz označuje návrh na provedení vyšetřovacího pokusu týkajícího se pohybu mezi místem činu a místem bydliště. Stěžovatel se též vymezuje proti závěrům obsaženým ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, které se odvíjejí z domněnky, že se stíhaného skutku dopustil, a připomíná zásady hodnocení znaleckého posudku formulované právní doktrínou i judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami ohledně subjektu předmětného přečinu na podrobně argumentované bázi, vycházející zejména z výsledků rekognice a znaleckého dokazování. Výtky, že poškozená viděla pachatele po dobu "jen asi jedné minuty", resp. že rekognice proběhla opožděně, ústavněprávní rozměr postrádají. Rozhodující soudy se zabývaly též výpověďmi rodinných příslušníků stěžovatele, přičemž dospěly k závěru situovanému ve věcné rovině, že vzhledem k blízkosti místa činu a místa bydliště stěžovatele nemuseli jeho krátkodobou nepřítomnost zaznamenat. K provedení vyšetřovacího pokusu tyto soudy nepřistoupily, jelikož potřebné související parametry pro orientační výpočet tohoto časového intervalu (vzdálenost obou zmiňovaných míst a rychlost chůze či běhu) znaly. Dostály též požadavkům na kritické hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku poukazujícího na stěžovatelovu deliktní anamnézu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013).
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu