ECLI:CZ:US:2013:3.US.3171.10.1
sp. zn. III. ÚS 3171/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 30, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 5 Tdo 667/2010, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 11. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, uvedeného shora. Domnívá se, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1, v článku 39 a v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel zpochybňuje průběh a výsledek trestního řízení, v němž byl pravomocně uznán vinným a odsouzen. Zdůrazňuje, že on sám se cítí být nevinen a že v celém průběhu trestního stíhání namítal, že skutek, který mu byl kladen za vinu, nenaplňoval znaky žádného trestného činu, protože šlo o regulérní obchodní činnost. Obecné soudy prý jeho jednání vadně kvalifikovaly jako trestnou činnost a dopustily se celé řady procesních pochybení, kterými zasáhly do jeho základního práva na soudní ochranu.
Těžiště námitek uplatněných v ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění postupu dovolacího soudu. Ten prý sice na jedné straně uznal přípustnost stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu a konstatoval, že právní kvalifikace spáchaného skutku jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona (podle tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zákona"), aplikovaná nalézacím a odvolacím soudem, je vadná, přesto však podané dovolání odmítl s odůvodněním, že skutek, jehož se obviněný dopustil, by bylo nutno správně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zákona. Taková právní překvalifikace trestného činu by však byla ve svých důsledcích pro obviněného nepříznivější, než je původní kvalifikace (vedla by k hrozbě přísnější trestní sazby), a proto ji podle názoru dovolacího soudu nelze dosáhnout zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, neboť to nedovoluje zákaz reformationis in peius. Takové stanovisko dovolacího soudu pokládá stěžovatel za překvapivé a nepředvídatelné, porušující jeho základní právo na soudní ochranu.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Proti stěžovateli jako obviněnému bylo od roku 2004 vedeno trestní stíhání pro skutek, který měl (stručně řečeno) spočívat v tom, že obviněný dne 7. 6. 2004 v Praze, jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod obchodním jménem J. T., s předmětem podnikání reklamní a propagační činnost, a současně jako účastník na podnikání společnosti AMOS Typografické studio, s. r. o., s předmětem podnikání činnost reklamní agentury, polygrafická výroba, pro kterou pracoval na základě mandátní smlouvy, jež ho zavazovala k realizaci obchodních záležitostí pro společnost AMOS Typografické studio, s. r. o., přijal a realizoval objednávku společnosti BSAA Praha, s. r. o., na výrobu a aplikaci reklamního polepu návěsu společnosti MATADOR, a. s., za smluvní cenu 285.600,- Kč včetně DPH, ačkoli věděl, že tak činí v rozporu s předmětnou mandátní smlouvou a na úkor společnosti AMOS Typografické studio, s. r. o. Poté celou zakázku společnosti BSAA Praha, s. r. o., vyfakturoval a tato částka mu byla následně vyplacena; obohatil se tak ve svůj prospěch a na úkor společnosti AMOS Typografické studio, s. r. o. o částku minimálně 240.000,- Kč.
Tento stíhaný skutek byl v průběhu trestního stíhání různými orgány činnými v trestním řízení rozdílně právně kvalifikován. Nejprve byl skutek policejním orgánem v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 10. 2004 posuzován jako trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 tr. zákona, později však byl (v roce 2006) překvalifikován na trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona.
Trestní stíhání obviněného mělo velmi komplikovaný průběh, a to jak v přípravném řízení, tak v pozdějších fázích soudního řízení. Stěžovateli je tento průběh trestního stíhání dobře znám, protože jej sám v ústavní stížnosti obšírně popisuje, a bylo by proto zbytečné jej zde znovu podrobně reprodukovat. Budiž zde toliko zmíněno, že již v přípravném řízení bylo trestní stíhání státním zástupcem dvakrát zastaveno, avšak nadřízeným státním zástupcem bylo usnesení o zastavení zrušeno. Při předběžném projednání obžaloby (byla podána dne 19. 12. 2007) se Městský soud v Praze pokusil vrátit věc do přípravného řízení a poté trestní stíhání zastavit, obě tato rozhodnutí však ke stížnosti státního zástupce byla zrušena Vrchním soudem v Praze. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2009 obžalovaného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby, avšak k odvolání státního zástupce byl zprošťující rozsudek Vrchním soudem v Praze dne 1. 7. 2009 zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Posléze rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 3 T 9/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Odvolání obviněného zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2009 jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Dovolání obviněného odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 5 Tdo 667/2010. Dovolací soud konstatoval, že dovoláním byl uplatněn relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení"). Tento důvod byl podle názoru dovolacího soudu naplněn, neboť dovolatel se posuzovaným skutkem nedopustil trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. (jak byl uznán vinným Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze), nýbrž se dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Zároveň však dovolací soud konstatoval, že pokud by skutek byl takto správně kvalifikován, byl by obviněný ohrožen přísnější trestní sazbou. Postavení obviněného v daném trestním řízení by se tak zhoršilo, což je v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Ze stejného důvodu nebylo ani možno uvažovat o použití nové právní úpravy ve smyslu ustanovení §2 odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 49/2009 Sb., neboť též trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 nového trestního zákoníku je ohrožen přísnější trestní sazbou. Proto Nejvyšší soud ČR neshledal důvodnou tu část dovolacích námitek, jimiž obviněný brojil proti hmotně právnímu posouzení skutku, a odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu je namířena nynější ústavní stížnost.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů v rovině práva jednoduchého. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat právní kvalifikaci trestného činu na úrovni podústavního práva, pokud namítané vady právního hodnocení nezasahují do sféry ústavně garantovaných základních práv.
Žádná pochybení obecných soudů, dosahující ústavněprávní roviny, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Lze pochopit, že závěr dovolacího soudu o tom, že právní kvalifikace trestného činu, k níž dospěly soudy nalézací a odvolací, je sice vadná, nicméně že dovolání je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné, se může stěžovatelovi jevit jako nelogický a málo srozumitelný. Nicméně hodnotit takové rozhodnutí dovolacího soudu jako protiústavní nelze, protože jím nedošlo k žádnému porušení základních práv stěžovatele.
Samotnou právní překvalifikací trestného činu, vyslovenou navíc toliko v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, nebyla stěžovatelova základní práva nijak dotčena. Je všeobecně uznávanou zásadou trestního procesu, že změna právní kvalifikace inkriminovaného skutku je v průběhu trestního stíhání přípustná, pokud je zachována totožnost skutku; tato podmínka byla v posuzované věci dodržena. Nová právní kvalifikace, vyslovená navíc nikoliv ve výroku, nýbrž toliko v odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě nijak nezhoršila postavení obviněného, protože neovlivnila výměru uloženého trestu a ani jinak se nepromítla do právních důsledků rozhodnutí dovolacího soudu.
Nepřiléhavá je rovněž stěžovatelova námitka překvapivosti nové právní kvalifikace. Jak bylo výše zmíněno, stejná právní kvalifikace, posuzující skutek obviněného jako podvod, byla uplatněna již v samém počátku trestního stíhání, což poskytlo obviněnému dostatečný prostor k tomu, aby se k ní mohl vyjádřit a oponovat jí. Trestní stíhání, byť je rozčleněno do několika fází, umožňuje všem stranám uplatnit svá připomínky a návrhy kdykoliv a soud je vždy povinen ke všem takovým vyjádřením a návrhům ex officio přihlédnout.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti letmo naznačuje své výhrady "proti celému trestnímu řízení", je nutno konstatovat, že jeho námitky jsou zcela nekonkrétní a pro ústavněprávní přezkum naprosto nedostatečné. Navíc petit ústavní stížnosti se domáhá kasace toliko rozhodnutí dovolacího soudu, což ani pro Ústavní soud nevytváří žádný prostor pro přezkum ústavnosti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, natožpak pro hodnocení průběhu celého trestního stíhání.
Nad skutečností, že v průběhu zhruba šestiletého trestního stíhání docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k opakovaným diametrálním změnám meritorních výroků o vině, lze sice vyjádřit jistý podiv, avšak jako protiústavní tento postup hodnotit nelze. Sám stěžovatel vyslovuje názor, že doba trvání řízení nebyla nijak "extrémně dlouhá". Pro posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti délky trvání řízení z hlediska kritérií spravedlivého procesu neposkytl stěžovatel Ústavnímu soudu žádné relevantní podklady.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu