ECLI:CZ:US:2013:3.US.328.13.1
sp. zn. III. ÚS 328/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ľubomíra Lorence, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2012 č. j. 21 Co 267/2011-88, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. ledna 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2012 č. j. 21 Co 267/2011-88, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2012 č. j. 21 Co 267/2011-88 byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. května 2011 č. j. 14 C 980/2010-66 tak, že žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované Jaroslavě Procházkové byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12.500,- Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta (výrok pod bodem I). Žalobci soud uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 16.636,80 Kč (výrok pod bodem II) a dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 12.902,64 Kč (výrok pod bodem III).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před odvolacím soudem navrhl doplnit dokazování výslechem rodičů stěžovatele Ing. Jána Lorence a Valérie Lorencové, dále výslechem svědků Zdenka Míši a Dany Míšové, smlouvou o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 14. srpna 2008 a dalšími listinnými důkazy, prokazujícími, že veškeré platby související s provozováním obchodu v pronajatých prostorech byly placeny výlučně z finančních prostředků stěžovatele. Tyto navržené důkazy by podle názoru stěžovatele jednoznačně prokázaly, že kauce byla zaplacena výlučně z finančních prostředků stěžovatele. Odvolací soud však tyto důkazní návrhy stěžovatele zamítl a tyto důkazy neprovedl, a ve svém rozsudku uvedl, že provedení těchto důkazů nemůže přispět k závěru, kým byly finanční prostředky složeny. Tento závěr odvolacího soudu je však podle stěžovatele v příkrém rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, neboť odvolací soud hodnotil důkazy, aniž by tyto důkazy byly provedeny. Pokud tedy odvolací soud žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal, že kauce byla placena výlučně z jeho finančních prostředků, přestože mu zamítnutím důkazních návrhů nedal možnost tuto skutečnost prokázat, znemožnil mu tím řádné uplatnění svých práv garantovaných právním řádem a porušil jeho právo na spravedlivý proces formou tzv. opomenutých (neprovedených) důkazů.
Stěžovatel dále namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo provedeno několik důkazů, jejichž hodnocením se však soudy obou stupňů (zejména pak soud odvolací) dostatečně nezabývaly a ani se o těchto důkazech ve svých meritorních rozhodnutích nezmínily, a to i přesto, že stěžovatel poukazem na tyto důkazy prokazoval, že kauce byla zaplacena výlučně z finančních prostředků stěžovatele.
Stěžovatel je toho názoru, že ze všech provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že téměř veškeré činnosti související s provozováním prodejny potravin umístěné do předmětu nájmu prováděl stěžovatel, a že stěžovatel taktéž zajišťoval veškeré finance na platby související s provozováním předmětu nájmu a prodejny potravin. Toto vyplývá zejména z emailové korespondence založené do soudního spisu, z výpovědi svědkyně Marty Skamenové i z dopisu ze dne 7. února 2009, který žalovaná Jaroslava Procházková zaslala rodičům stěžovatele. Tyto důkazy však odvolací soud při hodnocení skutkového stavu věci zcela pominul a ve svém rozsudku nezhodnotil a vůbec se jimi nezabýval. Tyto důkazy jsou však pro řádné a správné zjištění skutkového stavu věci velmi podstatné.
Stěžovatel dále uvádí, že vzájemný vztah mezi oběma společnými nájemci předmětných prostor, tedy mezi stěžovatelem a Jaroslavou Procházkovou, je třeba posuzovat dle ust. §511 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož není-li mezi solidární dlužníky uzavřena dohoda o tom, v jakém poměru se na dluhu podílejí, je třeba vycházet z toho, že rovným dílem. Jestliže tedy došlo k přeplatku dluhu, tak jak se to stalo v případě zaplacené kauce, měl soud podle ust. §511 odst. 2 občanského zákoníku vycházet z toho, že se oba nájemci na přeplatku podíleli rovným dílem, a proto jim také přísluší stejný díl z vrácené kauce.
Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. ledna 2013 stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil přípisem jeho rodičů Ing. Jána Lorence a Valérie Lorencové (tento přípis nebyl uvedenými osobami podepsán) a požádal, aby uvedená argumentace byla považována za součást ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94).
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
V souzené věci se Krajský soud v Brně v zásadě ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žádnému z účastníků nepodařilo prokázat, že složená kauce byla výlučně z jeho prostředků. K důkazním návrhům odvolací soud uvedl, že oba účastníci již v řízení před soudem prvního stupně navrhli důkazy na podporu svých tvrzení. Odvolací soud se však ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně, že provedení těchto důkazů nemůže přispět k závěru, kým byly finanční prostředky složeny. Důkazy směřují k prokázání skutečnosti, že oba účastníci v rozhodném období disponovali finančními prostředky, které k tomuto účelu mohli použít. Žádný z těchto svědků však nemůže dosvědčit, že skutečně z těchto prostředků účastník použil peníze na složení kauce.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Brně v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu