ECLI:CZ:US:2013:3.US.3512.12.1
sp. zn. III. ÚS 3512/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Myslivecké sdružení Skalka - Klec, se sídlem Klec 24, 378 16 Lomnice nad Lužnicí, zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 102, 256 01 Benešov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 28 Co 572/2011-262 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 6. dubna 2011 č. j. 6 C 204/2008-189, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 9. června 2011 6 C 204/2008-198, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 28 Co 572/2011-262, jakož i rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 6. dubna 2011 č. j. 6 C 204/2008-189 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 9. června 2011 č. j. 6 C 204/2008-198, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 6. dubna 2011 č. j. 6 C 204/2008-189 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 9. června 2011 č. j. 6 C 204/2008-198 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům ad A) a ad B) společně a nerozdílně částku 33.198,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci ad C) částku 16.599,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II). V části, v níž se žalobci ad A) a ad B) domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit jim společně a nerozdílně 9,- Kč s příslušenstvím a žalovaný ad C) se domáhal zaplacení částky 4,- Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem III). Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti k náhradě nákladů státu (výroky pod body IV, V a VI). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 28 Co 572/2011-262, byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrzen.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho povinnost byla soudem konstruována vůči žalobcům, kteří v tomto řízení postrádají tzv. aktivní legitimaci. S touto otázkou se prý soud prvního stupně vypořádal v rozporu se skutkovým i právním stavem a odvolací soud se s námitkou nedostatku aktivní legitimace nevypořádal v odůvodnění svého rozsudku vůbec. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně zhodnotily provedené důkazy a nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Z průběhu řízení podle stěžovatele vyplývá, že nikdy nebylo tvrzeno, jakým jednáním či opomenutím stěžovatel vznik škody zavinil. Jestliže je škoda založena na nikoli objektivním principu, je nutno tvrdit a prokazovat její zavinění.
Stěžovatel poukazuje na to, že žaloba je postavena na tom, že znalec Soucha (v řízení však nebyl znalcem, ale pouze svědkem) na zakázku žalobců vyhotovil znalecký posudek. Souchův znalecký posudek (v řízení však pouhá listina) není z hlediska důkazního ničím podložen ani doložen. V průběhu řízení zadal soud prvního stupně vlastní znalecký posudek a pověřil vyhotovením posudku znalce Janů. Stěžovatel je toho názoru, že pokud soudy připustily, resp. nařídily, aby břemeno tvrzení bylo přeneseno na soudem přibraného znalce, porušily zásadu rovnosti účastníků, nebyly nestranným soudem a postavily se na stranu žalobců, kterým takovým postupem pomáhaly nést břemeno tvrzení. Podle stěžovatele znaleckým posudkem znalce Janů nebyl prokázán vznik škody, znalec neměl relevantní poznatky o tom, zda škoda vznikla. Škoda, její existence a ani její výše tedy tímto způsobem prokázána není a nemůže být. Uvedené námitky byly vzneseny před soudy obou stupňů, avšak žádný ze soudů se jimi nezabýval. Jestliže obecné soudy nevzaly v úvahu a nijak nevyhodnotily podíl žalobců na vzniku škody, pak prý zvýhodnily jednu ze stran sporu a porušily tak právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel je toho názoru, že soudy svým postupem v rozporu s procesními předpisy, v rozporu s ustálenou judikaturou, také nevytvořily podmínky ke zjištění úplného a správného skutkového stavu a tím ke správnému hodnocení důkazů, případně provedené důkazy nehodnotily správně. Jejich rozhodnutí se opírá o jeden jediný důkaz tj. listinu vyhotovenou svědkem Souchou, která se vydává za znalecký posudek, avšak není podložena žádnými doklady či dokumenty (a to zcela záměrně) a nemá tedy žádnou vypovídací schopnost a tedy ani důkazní sílu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že na základě pouze tohoto jediného, ničím nepodloženého důkazu nelze rozhodnout o tom, že stěžovatel je povinován k náhradě škody (navíc pokud tato škoda vůbec nevznikla v rozhodném období a navíc ji tedy ani stěžovatel nezpůsobil).
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, a to včetně námitky nedostatku aktivní legitimace žalobců či včasnosti uplatnění nároku. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu