ECLI:CZ:US:2013:3.US.3537.12.2
sp. zn. III. ÚS 3537/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Jarolíma, zastoupeného JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Lidická 35, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012 č. j. 23 Cdo 2553/2010-384, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2009 č. j. 47 Co 306/2007-338 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. září 2007 č. j. 5 C 922/97-269, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012 č. j. 23 Cdo 2553/2010-384, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2009 č. j. 47 Co 306/2007-338, jakož i rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. září 2007 č. j. 5 C 922/97-269, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod".
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 20. září 2007 č. j. 5 C 922/97-269 uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobkyni částku 184 000,- Kč s 14,14% úrokem z prodlení od 1. září 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I). Dále okresní soud tímto rozsudkem zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 6,86% úroku z prodlení z částky 184 000,- Kč od 1. září 1996 do zaplacení, a v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení penále (smluvní pokuty) ve výši 0,05 % z částky 836 000,- Kč za každý den prodlení od 10. srpna 1996 do předání dokumentace specifikované ve výroku pod bodem III tohoto rozsudku (výrok pod bodem II), uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni dokumentaci (schéma, zapojení a revize) k rozvaděči a k programovému automatu Modicon, specifikovanou ve výroku rozsudku (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. července 2009 č. j. 47 Co 306/2007-338 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 184 000,- Kč se 14,14% úrokem z prodlení od 1. září 1996 do zaplacení proti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému movité věci specifikované v tomto výroku (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změnil tak, že žalobu v části, ve které se žalovaný domáhal stanovení povinnosti vydat žalobkyni dokumentaci (schéma zapojení a revize) k rozvaděči a k programovému automatu Modicon a související dokumentaci, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV, V a VI).
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2009 č. j. 47 Co 306/2007-338 napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. června 2012 č. j. 23 Cdo 2553/2010-384 jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na průtahy v řízení, které prý byly způsobeny především ze strany žalobce. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci. Stěžovatel je toho názoru, že pokud stěžovateli zanikl jeho závazek pro nemožnost plnění z důvodů překážek na jeho straně, pak nelze jeho právně konformnímu jednání přičítat nepříznivé následky, jak to učinily obecné soudy. Odvolací soud podle stěžovatele dále porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že připustil změnu žaloby tak, že věci, které byly stěžovatelem žalobci dodány, mají být stěžovateli vráceny zpět. Stěžovatel je toho názoru, že movité věci nelze vrátit naturální restitucí, ale je třeba vrátit jejich finanční hodnotu ke dni zániku smlouvy o dílo, a to zvláště v jeho případě, kdy soudní řízení trvalo 13 let. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání v jeho právní věci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci stěžovatel napadl prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které směřovalo ve vztahu k výrokům pod body I a III. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žaloba v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 184 000,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému movité věci specifikované ve výroku rozsudku, je důvodná. V části týkající se úroků z prodlení odvolací soud poukázal na věcně správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil pouze tak, aby odpovídal dikci ustanovení §351 obch. zákoníku a také změněnému návrhu žalobce. Změnu žaloby odvolací soud připustil na jednání dne 14. července 2009. Žalovaný namítal, že tyto věci mají po 13 letech nulovou hodnotu, přičemž v době uzavření smlouvy měly hodnotu 154 358,- Kč, a žalobce by proto neměl vracet movité věci, ale tuto částku. S uvedenou námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádal a vysvětlil, proč nelze postupovat dle požadavku žalovaného. Výrok pod bodem III rozhodnutí soudu prvního stupně, ve které soud žalovanému uložil povinnost vydat žalobci ve výroku rozsudku specifikovanou dokumentaci, odvolací soud změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu