ECLI:CZ:US:2013:3.US.376.13.1
sp. zn. III. ÚS 376/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Václava Kokošky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2012 č. j. 30 Co 376/2012-85 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2012 č. j. 18 C 143/2011-62, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel se přihlásil do společnosti Joint Invest Action, k.s. s úmyslem být zapsán jako její komanditista a zaplatil vklad 30 000 Kč a emisní ážio 1 500 Kč. Dne 19. března 1997 bylo zahájeno trestní stíhání osob, které tuto společnost fakticky ovládaly a spravovaly a jež byly v této souvislosti podezřelé ze spáchání trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 ve spojení s §248 odst. 1 trestního zákona. V rámci tohoto řízení následně stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 31 500 Kč. Usnesením Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality ze dne 31. března 2008 č. j. ČTS:PSP492/TČ-2008, které nabylo právní moci dne 20. května 2008, bylo podle §159a odst. 2 trestního řádu odloženo trestní stíhání výše uvedených osob s tím, že sdělení obvinění odporovalo §160 odst. 1 trestního řádu, a tedy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Vzhledem k tomu, že mezitím uplynula od spáchání skutku promlčecí lhůta stanovená trestním zákonem, nebylo možné zahájit trestní stíhání podezřelých osob bezvadným způsobem. Stěžovatel se proto obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s nárokem na náhradu škody, které však jeho žádosti nevyhovělo. Kromě toho přihlásil svou pohledávku do konkurzního řízení na majetek uvedené komanditní společnosti, v jehož rámci byla tato pohledávka uznána správcem konkurzní podstaty v celkové výši 170 533,70 Kč.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2012 č. j. 18 C 143/2011-62 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 31 500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2012 č. j. 30 Co 376/2012-85. Obecné soudy dospěly k závěru, že zde nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu, neboť postup Policie České republiky vyústil do výše uvedeného rozhodnutí. Současně toto rozhodnutí nebylo zrušeno podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a tedy nemůže mít vůči stěžovateli charakter nezákonného rozhodnutí. Dále uvedly, že odložení trestní věci neznamená "nulitu" celého trestního řízení, resp. že toto řízení, včetně řízení adhezního, neprobíhalo. Došlo zde ke stavění objektivní promlčecí lhůty podle §112 občanského zákoníku, a tedy byla zachována možnost uplatnění předmětného nároku i poté v občanskoprávním řízení. Pokud tak přitom stěžovatel neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou. Možnost podat takovouto žalobu měl navíc i předtím. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rovněž upozornil, že za situace, kdy stěžovatel uplatnil svůj nárok v konkurzním řízení, které ještě neskončilo, mu dosud tvrzená škoda zatím nemohla vzniknout.
4. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce porušení práva stěžovatele na náhradu škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a v širších souvislostech i práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zákon provádějící toto právo nemůže omezit uvedený nárok nebo jej dokonce anulovat; je třeba ho interpretovat ústavně konformním způsobem. V dané věci je zřejmé, že shora uváděné trestní stíhání škůdců bylo jedinou příčinou či jednou z příčin vedoucích ke vzniku škody, jež spočívá v tom, že se jeho majetek zmenšil právě o peněžní prostředky, které by mu tito škůdci za normálního běhu věcí uhradili nebo by na nich bylo jejich uhrazení státními orgány (příp. soudním exekutorem) vynuceno. Za primární pochybení státu považuje nezákonné rozhodnutí, a to sdělení obvinění, které bylo učiněno v rozporu se zákonem a mělo za následek, že toto trestní stíhání v důsledku následného odložení vlastně ani neprobíhalo. Ve své podstatě šlo o nesprávný úřední postup, umocněný nepřiměřenou délkou předmětného trestního stíhání, která jednak umožnila škůdcům zbavit se majetku, z něhož by bylo možné pohledávku stěžovatele uspokojit, jednak způsobila uplynutí promlčecí doby, k jejímuž přerušení, příp. stavění, s ohledem na neexistenci jakéhokoliv řízení (resp. nicotnost trestního řízení) nedošlo. Tato skutečnost však podle stěžovatele znamená, že promlčecí doba deseti let podle §106 odst. 2 občanského zákoníku počala běžet již ode dne, kdy došlo k předmětné zpronevěře, a je tedy nepochybné, že vůči případné civilní žalobě bude ze strany škůdců uplatněna námitka promlčení. Připomíná, že jde o jiný nárok, než nárok vůči společnosti uplatňovaný v konkurzním řízení.
5. Soudy obou stupňů podle stěžovatele zcela rezignovaly na možnosti řádného zjišťování skutkového stavu a zcela účelově konstatovaly, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody vůči státu. Nedostatečným způsobem se vypořádaly s jeho argumentací a neprovedly jím navrhované důkazy, čímž mu zmařily možnost prokázat svá tvrzení a porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Vlastní posouzení
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozsudků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V první řadě je třeba konstatovat, že Ústavní soud se předestřenou argumentací nezabývá poprvé a v nedávné minulosti se k ní opakovaně vyjádřil v rozhodnutích o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů, jež stejně jako stěžovatel uplatňovali obdobný nárok vůči státu v souvislosti s odložením předmětné trestní věci (srov. usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12 a usnesení ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12). Není přitom dán žádný důvod, pro který by se závěry obsažené v těchto rozhodnutích neuplatnily i v dané věci.
8. V odůvodněních napadených rozsudků je logickým a přehledným způsobem vysvětleno, z jakého důvodu nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se domáhá stěžovatel. Za stěžejní lze v tomto směru považovat především závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a touto škodou. Stěžovatel mohl uplatňovat svůj nárok nejen v adhezním řízení, nýbrž též v řízení občanskoprávním. Odložení předmětné trestní věci přitom ve vztahu k němu nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby. Ustanovení §112 občanského zákoníku zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo.
9. Závěrem své argumentace Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska obstojí i závěry obecných soudů stran absence nezákonného rozhodnutí, nesprávného úředního postupu, či vzniku škody, jakož i způsob, jakým se tyto soudy vypořádaly s argumentací stěžovatele a jeho důkazními návrhy. V této souvislosti připomíná, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů z pozice další soudní instance, a tedy ani přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Může tak činit pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení základního práva nebo svobody. Napadené rozsudky, a v nich obsažené závěry, nicméně nelze hodnotit jako svévolné nebo extrémně vybočující z mezí přípustné interpretace právních norem, a tudíž nelze považovat za důvodný ani závěr o porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3, resp. čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu