ECLI:CZ:US:2013:3.US.3787.12.1
sp. zn. III. ÚS 3787/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2013 mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Vytejčka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. 13 Co 204/2012-60 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 13 Nc 14875/2002-35, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. 13 Co 204/2012-60, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 13 Nc 14875/2002-35, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 13 Nc 14875/2002-35 Obvodní soud pro Prahu 4 na návrh oprávněného Jurije Kokoreva pověřil provedením exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. dubna 2002 č. j. 13 Nc 14875/2002-5 soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, a to s odůvodněním, že původně provedením exekuce pověřený soudní exekutor Mgr. Roman Vytejček, Exekutorský úřad Praha 4 (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byl pravomocným rozhodnutím ministra spravedlnosti z funkce soudního exekutora odvolán. Proti tomuto usnesení podal Mgr. Roman Vytejček odvolání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. května 2012 č. j. 13 Co 204/2012-60 odvolání odmítl (výrok pod bodem I). Dále odvolací soud rozhodl, že Mgr. Roman Vytejček je povinen zaplatit oprávněnému Juriji Kokorevovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 29.450,- Kč (výrok pod bodem II) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi povinnou Janou Mrázovou a Mgr. Romanem Vytejčkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je odvolaným soudním exekutorem a nemůže vykonávat exekutorskou činnost, ale je stále ve smyslu obchodního práva vlastníkem podniku. Ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv od odvolání exekutora již uběhlo více jak 1,5 roku, nebylo schopno vypsat výběrové řízení a zajistit plynulý přechod podniku ze stěžovatele na nového exekutora, jak předpokládá zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Stěžovatel se snaží využít veškerých prostředků ochrany tak, aby ochránil zbývající hodnotu podniku. Z tohoto důvodu se stěžovatel domáhá zrušení pověření výkonu exekuce, které je založeno na návrhu oprávněného na změnu exekutora s odůvodněním, že stěžovatel byl z funkce soudního exekutora odvolán.
Stěžovatel tvrdí, že na návrh oprávněného, k němuž neměl stěžovatel možnost se vyjádřit, Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 3. listopadu 2011 usnesení č. j. 13 Nc 14875/2002-35, kterým pověřil výkonem exekuce ve věci nového exekutora JUDr. Iva Luhana. Stěžovatel proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal odvolání, ve kterém namítl vadnost napadeného rozhodnutí, neboť exekucí byli pověřeni dva exekutoři současně, což zákon vylučuje. Uvedl, že uložení zákazu činnosti v trestním řízení není důvodem pro změnu exekutora a na daný případ tak nedopadá aplikace ust. §44b exekučního řádu, neboť exekuční řád má pro dané případy speciální úpravu zakotvenou v ust. §15 odst. 5 exekučního řádu. Stěžovatel proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že změnu pověření exekutora nepřipustí.
Stěžovatel je toho názoru, že výrok, kterým Městský soud v Praze odmítl odvolání, je zjevným odepřením práv osoby, která je účastníkem řízení z titulu, že výrokem rozhodnutí o změně exekutora jsou zjevně dotčena práva odvolávaného exekutora. Navíc stěžovatel poukazuje na skutečnost, že napadené rozhodnutí je jednou z variací, které soudy používají v rámci svého rozhodování o totožných kauzách. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je podle stěžovatele zjevným excesem.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelem namítaný vadný postup odvolacího soudu je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, které stěžovatel zde napadá ústavní stížností.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal možnost podat žalobu pro zmatečnost. Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj