ECLI:CZ:US:2013:3.US.3800.12.1
sp. zn. III. ÚS 3800/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Toma Hromádky, právně zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 3/3, 405 01 Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2012 č. j. 1 Aos 1/2012-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2012 č. j. 40 A 1/2012-17, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2012 č. j. 1 Aos 1/2012-30, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2012 č. j. 40 A 1/2012-17, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2012 č. j. 40 A 1/2012-17 byl odmítnut návrh navrhovatele (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zrušení opatření obecné povahy - stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci, spočívající v přemístění dopravní značky B 28 Zákaz zastavení. Rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. července 2012 č. j. 1 Aos 1/2012-30 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 20. března 2012 podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na zrušení opatření obecné povahy. Mezitím ovšem došlo ke změně relevantní právní úpravy, a to přechodným ustanovením čl. II bod 8 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a některé další zákony. S účinností od 1. ledna 2012 tak soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů stanoví, že "proti opatření obecné povahy, které nabylo účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze podat návrh na jeho zrušení nebo zrušení jeho části nejpozději do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout". Z tohoto nového ustanovení vychází rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem o odmítnutí návrhu stěžovatele i rozsudek Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele. Obě tato rozhodnutí jsou založena pouze na této legislativní změně a údajném zmeškání zákonné lhůty stěžovatelem, přičemž prominutí zmeškání této lhůty nelze prominout.
Tímto postupem prý zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele a zkrátil jej na jeho právu na soudní ochranu jeho majetkových práv. Lhůta stanovená novou právní úpravou totiž znamená v daném případě zánik nároku stěžovatele přímo účinností právní normy, což podle stěžovatele není ústavně konformní. Lhůta dle této nové právní úpravy počíná od účinnosti opatření obecné povahy, přičemž prý nebylo možno jednoznačně určit moment účinnosti daného opatření obecné povahy v podobě umístění dopravní značky (i Nejvyšší správní soud tento okamžik dovozuje výkladem). Nová právní úprava prý váže počátek lhůty na okamžik, kdy reálně nebylo možno prostředky právní ochrany využít.
Aplikací přechodného ustanovení článku II, bodu 8 zákona č. 303/2011 Sb. v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, prý došlo k tomu, že obecné soudy stěžovateli upřely jeho základní právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, porušily princip právní jistoty a legitimního očekávání a protiústavně zasáhly do stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí obecné soudní soustavy, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. To platí i pro oblast správního soudnictví, završenou Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v projednávané věci byla dopravní značka B 28 Zákaz zastavení umístěna v křižovatce ulic Krušnohorská a Tovární v polovině měsíce září roku 2007. Od tohoto okamžiku bylo toto opatření obecné povahy účinné a účastníci silničního provozu se jím byli povinni řídit. Stěžovatel se touto značkou řídit odmítal a snažil se několik měsíců o její odstranění.
Kasační soud dovodil, že na věc je nutno aplikovat tříletou lhůtu k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy obsaženou v článku II bodu 8 zákona č. 303/2011 Sb. Zjištění přesného data umístění dopravní značky, konstatoval Nejvyšší správní soud, není v této věci podstatné: tříletá lhůta uplynula v měsíci září 2010, přičemž navrhovatel podal návrh na zrušení opatření obecné povahy osobně krajskému soudu dne 20. března 2012, tedy zhruba rok a půl po uplynutí zákonné lhůty. Na okraj věci kasační soud poznamenal, že do konce roku 2011 nebyla pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy stanovena žádná zákonná lhůta a z předložených dokumentů neplyne, že by navrhovateli cokoliv bránilo v podání takového návrhu Nejvyššímu správnímu soudu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvedl, že již v lednu 2009 byl vydán citovaný rozsudek č. j. 2 Ao 3/2008 - 100, který postavil najisto, že umístění dopravní značky lze za jistých podmínek považovat za opatření obecné povahy napadnutelné před Nejvyšším správním soudem. Navrhovatel se tedy vlastní nečinností připravil o možnost soudního přezkumu umístění předmětné značky.
Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu