ECLI:CZ:US:2013:3.US.3824.12.1
sp. zn. III. ÚS 3824/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2012 č. j. 6 To 4/2012-1384, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011 č. j. 39 T 11/2010-1304 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu pak byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Petru Klementovi a Jiřímu Lerchovi částky 480 000 Kč a 240 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byli tito poškození se zbytkem svým nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Petru Klementovi částku 480 000 Kč, a dále ve výroku, jímž byl poškozený Petr Klement podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly skutkovou podstatu trestného činu podvodu v rozporu s ústavním pořádkem, zásadami nullum crimen sine lege, subsidiarity trestního práva a in dubio pro reo. Dovozuje, že soud opomenul do výroku o vině promítnout částku 2,687 mil. Kč, kterou uhradil poškozeným před zahájením jakýchkoli úkonů trestního řízení; tu podle jeho názoru nelze zahrnout do způsobené škody a nepostačuje její zohlednění jen v rovině nároků poškozených na náhradu škody. Soudy nevzaly též v potaz, že měl vůči poškozenému Robertu Brandovi pohledávku 2,5 mil. Kč, kterou měly od dluhu vůči tomuto poškozenému ve výši 4,016 mil. Kč odečíst; do výše způsobené škody nelze zahrnout ani úroky, které přislíbil poškozeným, neboť "nemohou býti podvodem, zvláště pak, pokud se jedná o úroky lichvářské". Dále stěžovatel obecným soudům vytýká k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť Krajský soud v Brně v řízení následujícím zrušovací usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011 č. j. 6 To 54/2011-1265 žádné nové důkazy neprováděl a ani neopakoval dokazování, pouze rozhodl (rozsudkem ze dne 25. 11. 2011 č. j. 39 T 11/2010-1304) tak, aby vyhověl odvolacímu soudu. Tímto postupem, tvrdí dále stěžovatel, učinil nesprávná zjištění ohledně role tzv. prostředníků (Romana Umlaufa, Radka Kulhánka, Kamila Housky, Radima Honyše, Radka Havleny a Miroslava Kulhánka), resp. původu jejich peněžních prostředků, ve vztahu k nimž jej Krajský soud v Brně svým v pořadí prvním rozsudkem (ze dne 20. 4. 2011) obžaloby zprostil, zatímco druhým jej uznal vinným.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel polemizuje s Vrchním soudem v Olomouci (resp. nad rámec petitu ústavní stížnosti též s Krajským soudem v Brně) uplatněním námitek, jež obecným soudům již dříve adresoval, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že formulované závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se odvolací soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit (až) nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Ohledně stěžovatelových úvah o vrácení specifikovaných peněžních částek poškozeným a jeho pohledávce vůči R. Brandlovi se patří zaznamenat, že podle ustálené judikatury obecných soudů trestný čin podvodu (podle §209 tr. zákoníku, resp. dříve podle §250 tr. zákona) je dokonán již okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, a pozdější vrácení vylákaných finančních prostředků nebo jejich části je považováno pouze za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít vliv toliko při úvahách soudu o trestu a náhradě škody (srov. rozh. č. 35/2004 Sb. rozh. tr.).
Ani v posouzení "lichvářských úroků" nelze shledat ústavněprávně významné pochybení; soud prvního stupně se jimi zabýval v rámci jednotlivých částí skutkové věty svého rozsudku, avšak nedal najevo, že je přičítá k celkové škodě způsobené stěžovatelem, a ani je nezahrnul do rozhodnutí o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu.
Okolnost, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem soudu odvolacího, způsobilá založit porušení stěžovatelem dovolávané zásady dvojinstančnosti řízení evidentně není. Stěžovatel srovnává výroky o vině v obou rozsudcích Krajského soudu v Brně, avšak nekonkretizuje odlišnosti v rozhodných skutkových zjištěních a nezpochybňuje ústavněprávně relevantně ani argumentaci Vrchního soudu v Olomouci. Z hlediska stěžovatelem připomínané zásady dvojinstančnosti je určující, že Krajský soud v Brně nezaložil svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2011 situaci, jež by implikovala postup odvolacího soudu podle §259 odst. 1 tr. řádu.
Lze tedy shrnout, že výše předestřené podmínky, za kterých Vrchním soudem v Olomouci (resp. obecnými soudy) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu