ECLI:CZ:US:2013:3.US.3899.12.1
sp. zn. III. ÚS 3899/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Plíhala, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 11. 2009 č. j. 6 C 1489/2006-104 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2012 č. j. 28 Co 419/2010-177 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2012 č. j. 28 Co 419/2010-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby je proto zrušil.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 6 C 1489/2006 se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2012 č. j. 28 Co 419/2010-177 zčásti potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 11. 2009 č. j. 6 C 1489/2006-104 (co do stěžovateli uložené povinnosti z titulu vypořádání po ukončení leasingového vztahu zaplatit žalobkyni 74.585,02 Kč s příslušenstvím) a zčásti změnil (co do částky 428,17 Kč) tak, že žalobu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkový základ sporu byl ustaven až v odvolacím řízení, a to podle jeho názoru nepřípustným doplněním dokazování bez návrhů žalobkyně, zatímco jeho důkazní návrhy byly odmítnuty, přičemž dílčí (odlišné) skutkové závěry byly učiněny, aniž byly příslušné důkazy opětovně provedeny. Žalobkyně měla ve věci úspěch, míní stěžovatel, přestože uplatněný nárok specifikovala co do žalobních tvrzení "chaoticky až zmatečně" a nová tvrzení a důkazní návrhy předložila až po provedené koncentraci řízení. Rozhodná leasingová smlouva a k ní přiložené všeobecné obchodní podmínky žalobkyni nadto zvýhodnily, generují pro ni "nemravný zisk", a měly být posuzovány podle zákonných ustanovení přijatých k ochraně spotřebitele; stěžovatel též oponuje jednotlivým položkám vypořádání a stanovenému počátku svého prodlení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně měl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměl příležitost uplatnit svá procesní práva, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Stěžovatelova oponentura skutkovým zjištěním resp. uplatněným procesním postupům nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde a obě napadená rozhodnutí jsou obsáhle a srozumitelně odůvodněna.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné ve smyslu citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tím odůvodněno.
Odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soud) napadených rozhodnutí obecných soudu by byl myslitelný tehdy, pakliže by ústavní stížnosti byla projednatelná; není-li tento předpoklad splněn, netřeba ani zvláštního (negativního) výroku. Co do náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, o níž stěžovatel rovněž žádal, postačí odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; tam zakotvené hledisko "výsledku řízení" mu zřejmě nesvědčí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu