ECLI:CZ:US:2013:3.US.40.13.1
sp. zn. III. ÚS 40/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Romana Peterky, zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Králodvorská 16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. října 2012 č. j. 29 Cdo 2540/2011-470 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011 č. j. 5 Cmo 111/2010-435 ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 111/2010-447, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti, doplněné podáním doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2013, napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a řízení, která jim předcházela z důvodu údajného porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel po rekapitulaci skutkového děje projednávané věci, průběhu a výsledku skončeného řízení tvrdí, že nesouhlasí se zjištěním obecných soudů, že JUDr. Ladislav Zvolský a JUDr. Luboš Vosyka nedrží akcie společnosti NAVELIKO a. s. a nemohou se jejich vydání domáhat. Podle názoru stěžovatele tento závěr obecných soudů vychází z nesprávné intepretace ustanovení §126 a §129 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Obecné soudy prý nevzaly v úvahu personální propojení výše jmenovaných vedlejších účastníků řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných č. 1 a č. 3) se sdružením CAVERA, jemuž údajně předmětné akcie předali jen účelově, aby zmařili nárok stěžovatele na jejich vydání.
Obecným soudům tak stěžovatel vytýká, že ústavně nekonformní intepretací norem jednoduchého práva porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svým postupem umožnily výše jmenovaným účastníkům řízení "zmařit nárok stěžovatele na uspokojení jeho majetkových práv, resp. práva na vydání jeho majetku".
Odvolací soud údajně přerušením řízení a neodůvodněnými průtahy v předmětné věci porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě. K přerušení řízení došlo v průběhu odvolacího řízení v souvislosti s tzv. intervenující žalobou podanou sdružením CAVERA, které se domáhalo po stěžovateli a obou vedlejších účastnících řízení vydání akcií společnosti NAVELIKO a. s., což prý umožnilo vedlejším účastníkům se akcií zbavit a znemožnit tak stěžovateli dosáhnout uspokojení jeho nároku na vydání předmětných akcií cestou žaloby vindikační. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávnou interpretaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a z důvodu vznesení námitky pozbytí držby předmětných akcií v odvolacím řízení i nesprávnou intepretaci ustanovení §205 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel rovněž v údajném porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a ustanovení §132 o. s. ř., neboť obecné soudy prý svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nevypořádaly se důsledně se vším, co v řízení vyšlo najevo. Tato porušení procesního předpisu se týkají výhradně řízení před odvolacím soudem, kterému stěžovatel současně vytýká, že se neřídil pokynem dovolacího soudu v jeho zrušujícím rozhodnutí a řádně nezjistil "z jakého důvodu vedlejší účastníci řízení JUDr. Zvolský a JUDr. Vosyka přestali disponovat předmětnými akciemi a jestli zde existoval právní důvod, pro který byli povinni předmětné akcie vydat bez toho, že by je mohli požadovat zpět anebo mohou vůči sdružení CAVERA uplatnit právo, na jehož základě by získali držbu akcií a akcie tak mohli vydat stěžovateli".
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ve věci projednávané ústavní stížnosti nařídil ústní jednání a "zopakoval důkaz svědeckou výpovědí Ing. Františka Vogla".
Stěžovatel namítá podjatost soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Kovaříka z důvodu jeho údajných procesních pochybení v průběhu řízení a "nestandardního postupu" ve vztahu k účastníkům řízení, zejména stěžovateli. Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytýká, že při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř., což by prý vzhledem k okolnostem a průběhu projednávané věci bylo spravedlivé.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2003 č. j. 50 Cm 243/2002-121 o žalobě stěžovatele proti žalovaným: 1) JUDr. Ladislavu Zvolskému 2) společnosti NAVELIKO a. s. a 3) JUDr. Luboši Vosykovi tak, že uložil žalovaným vydat stěžovateli 36 ks akcií společnosti NAVELIKO a. s. v nominální hodnotě po 10 000,- Kč znějících na majitele a 40 ks akcií téže společnosti v nominální hodnotě po 1 000,- Kč znějících na majitele.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2011 č. j. 5 Cmo 111/2010-435 ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 111/2010-447 žalobu vůči prvnímu a třetímu žalovanému zamítl, přičemž vyšel především ze zjištění, že po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaní přestali akcie ovládat a drží je sdružení CAVERA. Žalovaným za této procesní situace nelze uložit povinnost vydat akcie, které prokazatelně nijak neovládají. Odvolací soud se zabýval zjištěním, zda existuje právní důvod, na jehož základě byli žalovaní povinni předat sdružení CAVERA předmětné akcie, zda by na jeho základě mohli požadovat jejich vrácení a z jakého důvodu s těmito akciemi žalovaní přestali disponovat. Odvolací soud žádný právní důvod předání akcií sdružení CAVERA nezjistil, a konstatoval současně, že předmětné akcie se zničené nacházejí u Městského soudu v Praze, kam je odevzdalo sdružení CAVERA. Žalovaní by se tak nemohli s úspěchem domáhat jejich vydání.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2012 č. j. 29 Cdo 2540/2011-470 dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.); právní názor odvolacího soudu shledal správným, neboť bylo zjištěno, že žalovaní předmětné akcie nedrží, ani se nemohou domoci jejich vydání; proto jim nelze uložit povinnost vydat je stěžovateli.
III.
Ústavní soud se seznámil s podrobným odůvodněním projednávané ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel podle obsahu svých námitek a výtek, směřujících z valné většiny proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance v systému obecných soudů České republiky, neboť navrhuje jak doplnění dokazování, resp. "zopakování svědecké výpovědi Ing. Františka Vogla", tak i přehodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy z pohledu vlastního subjektivního náhledu na skutková zjištění učiněná odvolacím soudem. Nebere přitom v úvahu, že Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, takové zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů nepřísluší; opačný závěr by byl důvodný pouze v případě, že by hodnocení provedených důkazů a zjišťování skutkového stavu vybočovalo z mantinelů vymezených hlavou pátou Listiny. Takové extrémní vybočení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatel se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost vydat mu akcie společnosti NAVELIKO a. s. v uváděných nominálních hodnotách. V obecné rovině je předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci prokázání vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu a dále skutečnost, že žalovaní neoprávněně k tomuto okamžiku věc skutečně drží. Podmínku posledně uvedenou se žalobci nepodařilo prokázat v nalézacím řízení. Úspěšná procesní obrana žalovaných spočívala v tvrzení (a prokázání), že požadované akcie již nemají ve své moci, že jejich držbu pozbyli, přičemž podle zjištění odvolacího soudu se žalovaní nemohou domoci jejich vydání. Tento právní závěr se zpochybnit žalobci nepodařilo.
Jednou z námitek stěžovatele je nepřiměřená délka řízení v projednávané věci. V této souvislosti však stěžovatel zůstal jen u kusého konstatování a neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, zda využil možnosti obrany proti průtahům, poskytnuté zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo zda uplatnil nároky vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, či nikoli, resp. jestli byl se svým nárokem neúspěšný. Z důvodu absolutního nedostatku tvrzení ze strany stěžovatele o jeho konkrétních procesních úkonech spojených s uplatněním jeho nároku zůstává tato námitka o porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jen teoretickou, z hlediska posouzení podmínek ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustnou.
Stěžovatel považuje za porušení svých ústavně zaručených základních práv i údajnou podjatost soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Z. Kovaříka, který se měl podle tvrzení stěžovatele dopustit "řady procesních pochybení a nestandardního postupu vůči účastníkům řízení".
K této námitce je třeba poznamenat, že takové paušální námitky samy o osobě nejsou schopny založit pochybnosti o nepodjatosti JUDr. Zdeňka Kovaříka k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, jak to má na mysli ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. Subjektivní hledisko stěžovatele o možné podjatosti soudce není hlediskem zásadním, ale jen podnětem pro rozhodování, které se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Žádné objektivní důvody, které by zpochybnily nepodjatost jmenovaného soudce, však stěžovatel neuvedl. Ústavní soud k tomu poznamenává, že ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. Z výše uvedeného plyne, že o podjatosti jednotlivých soudců senátu 5 Cmo Vrchního soudu v Praze není oprávněn rozhodovat Ústavní soud, neboť ten není součástí soustavy obecných soudů a není jim tedy ani nadřízen.
V souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces stěžovatel oběma obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku (§126 a §129 obč. zák.) a procesního předpisu [§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a §205 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Rovněž s touto argumentací se Ústavní soud nemohl ztotožnit. V projednávané věci jde především o výklad tzv. jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde zejména o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových pochybení v projednávané věci nedošlo.
Odvolacímu soudu (v souladu s hodnocením soudu dovolacího) nelze důvodně vytýkat, že by se po předchozím vrácení věci dovolacím soudem neřídil jeho závazným pokynem a nedoplnil dokazování k objasnění v předmětné věci relevantních otázek. Závěry, k nimž v této souvislosti dospěl odvolací soud, sice stručně, ale jasně a srozumitelně vyložil, takže důvody, na nichž založil rozhodnutí ve věci samé, odpovídají požadavkům uvedeným v ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž podrobně vysvětlil, z jakého důvodu opřel výrok o náhradě nákladů řízení o ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil zejména, že stěžovatel se svou žalobou nebyl v projednávané věci úspěšný v důsledku změny rozhodných skutečností, k nimž však došlo ještě před prvním rozhodnutím odvolacího soudu. K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal odvolací soud podmínky.
K otázce aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění obecného soudu, do kterého se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 77/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že jde o výklad v konkrétní věci rozhodných důvodů, který spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech, z důvodů hodných zvláštního zřetele, účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Tento postup soudu je spojen s jeho úvahou, která vychází z jím posouzených kritérií a hledisek.
Dodržení zásad spravedlivého procesu, jehož údajného porušení se stěžovatel v projednávané věci (rovněž) dovolává, ukládá soudu při použití či naopak neužití ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně k dalším skutečnostem, které s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí. Důvod, pro který odvolací soud neshledal pro aplikaci citovaného ustanovení §150 o. s. ř. opodstatnění, jasně a srozumitelně vysvětlil.
Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že právní názory, na které stěžovatel s odkazem na judikaturu dovolacího soudu poukazuje, se týkají skutkově a právně odlišné problematiky, než je ta, která byla předmětem projednávané ústavní stížnosti a s rozhodováním obou obecných soudů tedy nesouvisí.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu