ECLI:CZ:US:2013:3.US.4075.12.1
sp. zn. III. ÚS 4075/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Vojtěcha Chudíčka, zastoupeného JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem Jihovýchodní I. 1619/15, 141 00 Praha 4 - Spořilov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2012 č. j. 13 Co 296/2012-46, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí pro porušení "podmínky rovnosti stran", pro porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení článku 96 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek pro uznání neměl být ve věci stanovení výživného na jeho zletilého syna vydán, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.
V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že jeho právní zástupkyně poslední den lhůty k vyjádření, stanovené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, telefonicky požádala o prodloužení lhůty k vyjádření s tím, že o její žádosti má být v soudním spise vyhotoven úřední záznam. Obvodní soud však prý na žádost o prodloužení lhůty nereagoval a s odkazem na poučení ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř., kterého se stěžovateli dostalo, rozhodl podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, neboť měl za to, že stěžovatel nárok svého syna na výživné zcela uznal.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 stěžovatel vytýká, že žalobě jeho syna na stanovení výživného ve výši 6 000,- Kč měsíčně zcela vyhověl, ačkoli měl k dispozici ode dne 21. 1. 2012 ve spise založené jeho písemné vyjádření, které obsahovalo jeho "negativní stanovisko k žalobě".
Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k jím navrženému důkazu - výslechu pracovnice soudní kanceláře ani k e-mailu jeho advokátky, jimiž hodlal prokázat, že jím zmocněná advokátka u soudu poslední den lhůty telefonicky požádala o prodloužení termínu k vyjádření, a napadený rozsudek o stanovení běžného výživného potvrdil.
II.
Z připojených listin a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 50 C 5/2011, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo vedeno pod uvedenou spisovou značkou řízení o výživné pro zletilé dítě. Žalobcem byl zletilý syn stěžovatele Bc. Vojtěch Chudíček (nar. 22. 4. 1987), stěžovatel ve sporu figuruje v procesním postavení žalovaného. Žaloba byla soudu doručena dne 24. 11. 2011.
Obvodní soud usnesením ze dne 29. 11. 2011 č. j. 50 C 5/2011-10 podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyzval žalovaného, aby se ve stanovené 30denní lhůtě vyjádřil k žalobě a v případě, že nárok neuznává, aby vylíčil rozhodující skutečnosti a připojil či označil důkazy k prokázání důvodnosti své procesní obrany. Současně byl žalovaný poučen o tom, že nevyhoví-li bez vážného důvodu této výzvě, bude mít soud za to, že nárok žalobou uplatněný zcela uznává a ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Usnesení bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 12. 12. 2011 (viz doručenka na č. l. 11). Ze spisu nelze nijak zjistit, že by žalovaný ve stanovené lhůtě na soudní výzvu jakkoli reagoval.
Teprve po uplynutí lhůty k vyjádření bylo dne 25. 1. 2012 obvodnímu soudu doručeno právní zástupkyní žalovaného jeho vyjádření, datované dnem 20. 1. 2012, v němž uplatnil svou obranu a navrhl zamítnutí žaloby.
Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2012 č. j. 50 C 5/2011-16 ve věci rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu syna měsíčně částkou 6 000,- Kč, dále rozhodl o nedoplatku na výživném a o náhradě nákladů řízení. K námitkám, uplatněným ve vyjádření žalovaného ze dne 20. 1. 2012, obvodní soud nijak nepřihlédl, konstatoval toliko, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, stanovené v §114b odst. 5 a v §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. srpna 2012 č. j. 13 Co 296/2012-46 po doplnění dokazování potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o běžném výživném, změnil pouze výrok o nedoplatku na výživném a výrok o náhradě nákladů řízení.
Ohledně námitek žalovaného dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou důvodné, neboť podmínky a předpoklady stanovené občanským soudním řádem pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Pozdě podané vyjádření již nemohlo mít na fikci uznání žádný vliv a soud k němu nemohl přihlížet.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele a ve vztahu k napadenému rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepřezkoumává tedy správnost či zákonnost rozhodnutí obecných soudů, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektovaly kautely vymezené hlavou páté Listiny.
Stěžovatel svoje námitky proti napadeným rozhodnutím opírá o tvrzení, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny podmínky a předpoklady stanovené občanským soudním řádem. V této souvislosti poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 454/04.
K posledně uvedené námitce je nutné uvést, že ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 454/04 šlo o jinou skutkovou i právní situaci, než je tomu v projednávané věci. Proto jeho závěry nejsou s projednávanou věcí v rozporu.
Jak již uvedl odvolací soud, soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže stěžovatel ve stanovené 30denní lhůtě, ačkoli byl o této skutečnosti v usnesení včas a řádně poučen, nepodal k žalobě o stanovení výživného soudu prvního stupně žádné vyjádření a rovněž neuvedl, jaký konkrétní závažný důvod mu v tom brání. Lze tedy souhlasit s odvolacím soudem rovněž v tom, že soud není v takovém případě povinen přihlížet k dalším, po stanovené lhůtě podaným vyjádřením, byť byla taková vyjádření založena ve spisu v době rozhodování soudu prvního stupně; i v takové situaci je soud oprávněn rozhodnout rozsudkem pro uznání. V projednávané věci je tedy nepochybné, že zákonná fikce uznání nastala.
Byť jsou procesní důsledky nesplnění podmínek výzvy soudu, obsažené v usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a podmínky pro vynesení rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. vymezeny poměrně striktně, lze tento způsob právní úpravy akceptovat, protože se jím sleduje významný společenský zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení a na funkčnosti justičního systému. Z ústavněprávního hlediska je důležité dbát o to, aby stanovené podmínky byly stejné pro všechny účastníky řízení a aby rozhodování o splnění těchto podmínek neumožňovalo libovůli. K odstranění přílišných tvrdostí, které by mohly vyvstat v jednotlivých případech aplikace těchto institutů, stanoví zákonodárce v ust. §114b odst. 5 o. s. ř. možnost, aby žalovaný uplatnil existenci vážného důvodu, který mu bránil v tom, aby se včas k žalobě vyjádřil.
Stěžovatel v podaném odvolání a opakovaně nyní v ústavní stížnosti spatřuje tento vážný důvod pro nemožnost včasného vyjádření se k žalobě ve skutečnosti, že si zvolil právní zástupkyni JUDr. Julii Janatovou až devět dní před uplynutím soudem stanovené lhůty pro vyjádření; v této krátké zbývající lhůtě právní zástupkyně onemocněla, a proto poslední den lhůty (tj. 12. 1. 2012) prý telefonicky požádala pracovnici kanceláře obvodního soudu o prodloužení lhůty, což jí bylo údajně přislíbeno s ujištěním, že o tom bude učiněn záznam ve spisu.
Jak Ústavní soud ověřil nahlédnutím do spisu, žádný takový záznam o rozhovoru JUDr. Janatové s neidentifikovanou pracovnicí soudu se ve spise nenachází. Opis elektronické komunikace mezi právní zástupkyní stěžovatele a stěžovatelem (e-mail ze dne 13. 1. 2012) postrádá jakoukoli důkazní hodnotu.
Za tohoto skutkového stavu nelze oprávněnost námitky stěžovatele o existenci vážného důvodu, bránícího vyjádřit se k žalobě ve stanovené lhůtě, nikterak ověřit; rozhodně ji nelze efektivně uplatnit v řízení před Ústavním soudem. Ústavnímu soudu nezbývá, než poukázat na klasický právní princip vigilantibus iura scripta sunt ("zákony jsou psány pro bdělé, pro ty, kteří dbají o svá práva"). Stěžovatel (resp. jeho právní zástupkyně) byl při podání žádosti o prodloužení lhůty povinen postupovat podle ust. 42 o. s. ř.; postup, uplatněný v dané věci, těmto zákonným požadavkům nevyhovuje.
Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele o údajném porušení jeho ústavních práv a svobod za opodstatněné.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu