ECLI:CZ:US:2013:3.US.4099.12.1
sp. zn. III. ÚS 4099/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Mohyly, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2012 č. j. 28 Co 456/2010-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu ve věci, v níž byl účastníkem, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 9 C 53/2007 se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. srpna 2012 č. j. 28 Co 456/2010-246 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 4. 2010 č. j. 9 C 53/2007-130 ve výroku I. (ve správném znění), že žaloba stěžovatele (žalobce) o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 29. 12. 2006 č. j. PÚ-R-564/92/V-53/06-KUB, jímž bylo obnoveno spoluvlastnické právo stěžovatele a Evy Valentové k pozemkům ve výroku specifikovaným, a to rozhodnutím o určení stěžovatele jako výlučného vlastníka těchto pozemků, se zamítá. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně v názoru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by Eva Valentová nesplňovala podmínky oprávněné osoby ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), jmenovitě podmínku československého státního občanství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že při zjišťování státního občanství Evy Valentové vycházely pouze z jejího občanského průkazu (vydaného dne 8. 6. 1992 Policií ČR), a že s odůvodněním, že v občanskoprávním řízení lze správní akt přezkoumávat jen z hledisek jeho nicotnosti, odmítly zkoumat okolnosti, za kterých byl tento občanský průkaz vydán (podle jeho názoru Eva Valentová nepředložila všechny rozhodné doklady). Stěžovatel je tak přesvědčen, že nebyla náležitá pozornost věnována zejména tomu, zda jmenovaná předtím nepozbyla československé občanství odnětím dle ustanovení §7 zákona č. 149/1949 Sb. nebo nabytím občanství Spojených státu amerických či Kanady dle ustanovení §13 a §17 zákona č. 40/1993 Sb.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž očividné, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti a na přiznání náhrady nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu