ECLI:CZ:US:2013:3.US.410.11.1
sp. zn. III. ÚS 410/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Martinem Huškem, advokátem se sídlem v Tanvaldu, Krkonošská 90, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 19 C 214/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 13 Co 397/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 13 Co 397/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení žalovaných částek z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Stěžovatel se v tomto řízení domáhal náhrady škody, jež mu měla vzniknout vadným vyznačením právní moci rozsudků vydaných Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věcech sp. zn. 28 C 209/99 a 28 C 210/99 (jelikož mu byl nesprávně ustanoven opatrovník jako osobě neznámého pobytu) a jejich následným výkonem; po poučení, jehož se mu dostalo v pozdějším rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení, podal proti těmto rozsudkům dodatečně odvolání, jemuž odvolací soud vyhověl a oba rozsudky zrušil; na tomto základě pak obvodní soud rozhodl o zastavení jejich výkonu, resp. exekucí (sp. zn. 13 Nc 16287/2002 a sp. zn. 13 Nc 16288/2002) s odůvodněním, že jejich tituly nebyly dosud vykonatelné.
Obecné soudy v řízení o stěžovatelově žalobě o náhradu škody dospěly k závěru, že zde není dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup (jelikož nesprávné vyznačení doložky právní moci posléze vyústilo v rozhodnutí) ani odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, neboť tato nebyla zrušena ani změněna.
Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje nezákonnost exekučních řízení prvotně v tom, že byla zahájena při nedostatku podmínky řízení - s překážkou litispendence, neboť dříve zahájená řízení o výkon rozhodnutí nebyla ještě pravomocně skončena. Posléze zdůrazňuje i význam nesprávně vyznačené doložky právní moci na údajných exekučních titulech (o nichž nebylo dosud rozhodnuto), jež měla za následek jeho několikaleté "šikanování ze strany obvodního soudu a soudního exekutora". Co do podmínky uplatněného nároku na náhradu škody, spočívajícího ve zrušení rozhodnutí, z nějž se odvíjí, je stěžovatel oproti obecným soudům názoru, že v exekučním řízení lze dosáhnout pouze zastavení nařízené exekuce, a stejně tak míní, že nesprávné vyznačení doložky právní moci nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je.
Ústavní stížností napadá stěžovatel - s obšírným odůvodněním - rovněž usnesení městského soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na doplnění protokolu o jednání.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Je přiléhavé též předeslat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto vychází z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a z toho, co proti nim v ústavní stížnosti stěžovatel namítá.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy v napadeném řízení vyvodily ze správně zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry, konsekventně zasahující stěžovatelova základní práva, resp. zda dospěly k takovému výkladu rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jež ve svém důsledku porušuje stěžovatelovo základní právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny.
S odkazem na závěry vyslovené obecnými soudy v napadených rozsudcích (a co bylo řečeno výše o povaze daného ústavněprávního přezkumu) a s připomenutím, že stěžovatel požadoval náhradu škody materiální (v podobě vymoženého plnění ve prospěch oprávněného), nikoli imateriální (žalobu v této části vzal zpět), se Ústavní soud omezuje na následující.
Co do tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (práva na spravedlivý proces) platí, co uvedl odvolací soud; v dané procesní situaci exekuční soud postupoval standardně a předvídatelně, resp. způsobem, jemuž připínat rozhodná hodnocení excesu z pravidel či svévole očividně nelze.
Stěžovateli však lze přisvědčit potud, že nesprávné vyznačení doložky právní moci ve světle závěrů rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 6 Co 704/97 (jež byly převzaty i pozdější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) způsobilé založit existenci "nesprávného úředního postupu" je. Byl-li tímto "postupem" dotčen oprávněný (ten, jemuž svědčilo právo z rozhodnutí, které však objektivně znaky vykonatelného titulu nemělo), pak mu vznikla škoda, jestliže nese nákladové důsledky zastavení exekuce, jejíž nařízení navrhl (což je situace z uvedeného rozhodnutí krajského soudu). V dané věci - což je podstatné - stěžovatel (povinný) takové nákladové důsledky nenesl, neboť, jak uvedl v ústavní stížnosti, soudní exekutor mu vymožené náklady exekuce poukázal zpět.
Tím se potenciál "nesprávného úředního postupu" vyčerpává, a nadále již nemůže jít než o "nezákonné rozhodnutí", neboť, jak správně uvažovaly obecné soudy, "postup" logicky vyústil v rozhodnutí, a stal jeho imanentním znakem (za podmínky, že se jeho nesprávnost promítla do rozhodnutí tak, že způsobila i neprávnost jeho). I když je stěžovatelův názor, že podmínka kvalifikovaného zjištění nezákonnosti rozhodnutí jeho odstraněním může být splněna nejen zrušením usnesení o nařízení exekuce, nýbrž i jejím zastavením podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§55 ex. ř.), smysluplný a akceptovatelný, význam pro posouzení jeho nároku - hodnoceno v kontextu ústavněprávním (čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) - finálně nemá, neboť mu předchází posouzení (zde posléze rozhodné) podmínky vzniku škody, jež stojí s nezákonným rozhodnutím v příčinné souvislosti.
Okolnost, že stěžovatel v rámci nařízené exekuce poskytl oprávněnému plnění, stanovené rozhodnutím, jež bylo poté zrušeno - sama o sobě - zásah do práva vlastnit majetek z hlediska výše identifikovaných ústavněprávních norem (a ani - bez dalšího - vznik škody z hlediska práva podústavního) negeneruje, neboť - jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti - o původně uplatněném nároku oprávněného proti němu nebylo znovu rozhodnuto. Pro existenci potřebného zásahu (újmy) však je určující právě tento výsledek následného stadia původního řízení (v němž byl vydán dosud vykonávaný exekuční titul), neboť nelze vyloučit, že bude dosaženo výsledku shodného, stěžovateli rovněž nepříznivého, event. - v opačném případě - že odlišný výsledek otevře prostor pro jiné stěžovatelovy nároky (proti oprávněnému) na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v přijetí dosud jím poskytnutého (vymoženého) plnění.
Stěžovatel tedy přehlíží, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo v neskončeném řízení nalézacím a že naopak ve skončeném (exekučním) řízení k žádnému takovému pochybení nedošlo, a jež přímé konsekvence zasahující do majetkové sféry stěžovatele, které by bylo možno odškodnit, nevykazuje.
Neobstojí ani úsudek o "nesprávném úředním postupu" (coby důvodu náhrady škody proti státu), jejž stěžovatel vyvozuje z tvrzené překážky litispendence pro zahájení předmětných exekučních řízení, neboť i zde by nemohlo jít o nic jiného, než o odpovědnost za nezákonné rozhodnutí. Ostatně odvolací soud přiléhavě odůvodnil, proč ani o samu litispendenci v dané věci nešlo.
Konečně ani namítané pochybení odvolacího soudu při protokolaci není z povahy dané věci způsobilé zasáhnout do základních ústavně chráněných práv, což je zřejmé prima facie.
Shora předznamenané hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno; stěžovateli se porušení jím ohlášených ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy z vyložených důvodů doložit nepodařilo.
Jako takovou ji Ústavní soud v senátě podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu