ECLI:CZ:US:2013:3.US.4414.12.1
sp. zn. III. ÚS 4414/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 130/15, proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2012 č. j. 29 Co 203/2012-138, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 12. 2011 č. j. 26 Nc 23/2010-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně v řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilé A. H. pro dobu trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil nezletilou do výchovy matky M. H. a rozhodl, že otec nezletilé (stěžovatel) je povinen přispívat na její výživu částkou 5 000,- Kč počínaje 1. 12. 2011. Po provedeném dokazování a zejména na základě závěrů znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že je v zájmu nezletilé, a to jak ve vztahu k zajištění stabilního výchovného prostředí, tak i zachování vzájemných sourozeneckých vazeb mezi polorodými sourozenci, aby byla svěřena do výchovné péče matky. Ačkoliv byly u obou rodičů prokázány vhodné podmínky k řádné výchově, jsou podle názoru soudu (jakož i názoru znalce) jejich přetrvávající konfliktní a vyhrocené vztahy zásadní překážkou pro bezproblémové fungování střídavé výchovy, a i když není svěřením nezletilé do péče matky pokračování vzájemných konfliktů mezi rodiči vyloučeno, dojde tím (resp. ve výchovném prostředí matky) k eliminaci základních rozporů ohledně otázek stability výchovného působení rodičů na nezletilou (kupř. při výběru školního zařízení a volnočasových aktivit). Stanovené výživné pak odpovídá odůvodněným potřebám nezletilé, jakož i výdělkovým možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům obou rodičů, tak jak byly v řízení prokázány.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (vyjma určení počátku povinnosti stěžovatele platit výživné, které stanovil od 1. 9. 2012). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl potřebné důkazy a vyvodil z nich správné skutkové a právní závěry, a to jak ohledně svěření nezletilé do výchovy matce, tak ohledně stanovení výše výživného. V odůvodnění soud uvedl, že ač mají nezletilá a její otec mezi sebou vzájemně kladný vztah, je v zájmu nezletilé, aby o jejích každodenních záležitostech rozhodovala matka a zajišťovala tak jednotné výchovné vedení; toto výchovné opatření však neupírá otci možnost spolurozhodovat o základních záležitostech dítěte, a v zájmu nezletilé též je, aby otci byla umožněna široká možnost styku s ní. S podrobným zdůvodněním pak dovolací soud neshledal oprávněnou ani námitku podjatosti, vznesenou proti soudkyni soudu prvního stupně Mgr. Leitermannové.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávným způsobem aplikovaly ustanovení §26 zákona o rodině a nerozhodly o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, ačkoliv pro to byly (podle jeho názoru) splněny všechny základní předpoklady, a nadto vydaly rozhodnutí, jež nespočívají na náležitě zjištěných skutkových okolnostech, v důsledku čehož jsou jejich skutkové závěry chybné. V podrobnostech stěžovatel argumentuje především tím, že zákon střídavou péči nepodmiňuje harmonickými vztahy mezi rodiči; naopak za logické považuje, aby v případě, kdy rodiče delší dobu fakticky praktikují střídavou péči o nezletilou, v tomto způsobu výchovy i nadále pokračovali, neboť zaručuje primární zájem dítěte na zachování maximální intenzity vztahů obou rodičů k němu, zejména když nebylo jakkoliv prokázáno, že by se tato forma výchovy na nezletilé nežádoucím způsobem projevovala. Podle stěžovatele nemá svěření nezletilé do výlučné péče jednoho z rodičů oporu ani ve zjištěném skutkovém stavu, a poukazuje zde na obsah znaleckého posudku, s jehož následným závěrem doporučujícím svěření nezletilé do péče matky, však (naopak) pro jeho vnitřní rozporuplnost nesouhlasí. Zásah do svých práv spatřuje i v postupu okresního soudu, který "po sérii opakovaně odročovaných jednání" neumožnil účastníkům a jejich zástupcům se vyjádřit a přednést závěrečný návrh, jakož i posléze soudu odvolacího, který tuto skutečnost neshledal pravdivou; za další pochybení označuje stěžovatel "nepřipuštění" revizního znaleckého posudku, jehož vypracování v řízení navrhoval.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, dovolávajíce se též ochrany se zřetelem k čl. 32 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilé A., jež přijaly na základě v řízení zjištěného skutkového stavu, jakož i - což si zaslouží zvláštního důrazu - s ohledem na zájem nezletilé (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), nelze nic zásadního vytknout.
Obecné soudy rozhodnutí o výchově učinily právě se zřetelem k tomuto zájmu, jejž opodstatněně spatřovaly v požadavku stabilizace výchovného prostředí v souvislosti s budoucím započetím povinné školní docházky nezletilé a s ohledem na její vazby s polorodým sourozencem. Omezení stěžovatele ve výkonu rodičovských práv nelze než minimalizovat adekvátní úpravou jeho styku s dítětem, který byl soudy doporučen v co nejširším rozsahu.
K jinému hodnocení otázky vhodnosti či nevhodnosti režimu střídavé péče rodičů nezletilé, než ke kterému dospěly obecné soudy, není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, že by měl za to, že je k dispozici posouzení jiné, resp. přiléhavější, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - takové posouzení zásadně přísluší jim. Stěžovatelem dovozovaná "nesprávnost" může být jen nesprávností podústavní, již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
Také co do námitky vadných procesních postupů se přísluší Ústavnímu soudu omezit se na úsudek, že důvod k závěru o existenci vad - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných procesních zásad - zde nespatřuje; pokládá proto za adekvátní toliko sdělit, že v přijatém postupu, jakož i v následném hodnocení námitky podjatosti soudkyně odvolacím soudem kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Totéž platí i ve vztahu k nevyslyšenému návrhu stěžovatele na provedení dalšího důkazu (znaleckým posudkem); důvod, pro který obecné soudy stěžovateli nevyhověly, se z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podává, a o situaci tzv. opomenutého důkazu tím zde nejde.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu