ECLI:CZ:US:2013:3.US.4529.12.1
sp. zn. III. ÚS 4529/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Masaryka 632, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 Afs 61/2012-33, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2012 č. j. 31 Af 97/2011-46, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2011 č. j. 3093/11-1700-606207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2010 č. j. 266663/10/228980607899, kterým byl stěžovateli uložen odvod ve výši 25 606 882 Kč za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech"). Rozhodné důvody rozhodnutí žalovaného jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové též ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. S podrobným zdůvodněním odmítl jako neopodstatněné námitky stěžovatele o dodržení požadavku transparentnosti výběrového řízení, o hodnocení důkazu (svědecké výpovědi) "nezákonným způsobem", jakož i námitku, že se stěžovatel nemohl dopustit porušení povinností stanovených poskytovatelem dotace až poté, co měl tyto povinnosti porušit. Soud nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho tvrzení, že žalovaný v řízení nezákonně vycházel z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (z 18. 2. 2009, č. j. ÚOHS-S329/2008/VZ-1073/2009/510/Mon), jež bylo k jeho žalobě soudem zrušeno.
Jako zjevně nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a ústavní stížností napadeným rozhodnutím ji zamítl. V rozsáhlém a podrobném odůvodnění ke stěžejní (již dříve v žalobě uplatněné) námitce, zda v průběhu výběrového řízení porušil stěžovatel zásadu transparentnosti zakotvenou v §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, resp. k interpretaci §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, přisvědčil závěru krajského soudu, jenž porušení této zásady shledal s tím, že "předmětné zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví jako férový a řádný", neboť "proběhlo-li losování uchazečů do užšího řízení pouze za přítomnosti zaměstnanců stěžovatele, tedy bez účasti jakékoliv třetí osoby, která by mohla regulérnost a objektivnost výběru dosvědčit, lze důvodně pochybovat o transparentnosti provedeného výběru, a tím ... i celého zadávacího řízení na předmětnou veřejnou zakázku". K námitce, že si stěžovatel nemohl být v roce 2005 vědom, že při zadávání předmětné zakázky postupuje v rozporu se zákonem, resp. že žalovaný i soud se při svém rozhodování opíraly o interpretaci §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách plynoucí "teprve z nedávné judikatury a že tedy uvedený výklad nelze aplikovat zpětně", soud s poukazem na závěry k obdobné námitce, vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 45/2010, dospěl k závěru, že vyložily-li správní orgány pojem "zásada transparentnosti" tam "popsaným způsobem" a krajský soud jejich výklad aproboval, "nejedná se o retroaktivní uložení nějaké "nové" povinnosti, ale o "zcela standardní výklad práv a povinností, které stěžovateli ze zákona plynuly od momentu jeho účinnosti". S podrobným zdůvodněním neshledal kasační soud relevantní ani námitky "údajné retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace" a porušení zásady legitimního očekávání, a důvodnou neshledal ani námitku nezákonného hodnocení důkazů (písemné vyjádření Ing. Havelky), nezákonné aplikace rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jakož i námitku rozporu postupu žalovaného s dotační politikou státu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí porušení čl. 1 a 4 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a vytýká soudům zejména nesprávnost právního závěru o porušení zásady transparentnosti výběrového řízení a nezákonnosti hodnocení provedených důkazů. V podrobnostech (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) uvádí, že při výběrovém řízení postupoval v souladu se zákonem, jakož i s tehdy "obecně přijímanou praxí"; v této souvislosti má tudíž za to, že výklad rozhodného neurčitého pojmu "transparentnost", resp. "vývoj názoru na interpretaci uvedeného pojmu" učinily soudy jednoznačně v jeho neprospěch, čímž porušily princip právní jistoty. Podle stěžovatele žalovaný i soudy též nesprávně (nezákonně) hodnotily důkazy, když zejména "bagatelizovaly" důkaz v podobě písemného vyjádření Ing. Havelky, svědčící ve prospěch transparentního průběhu výběrového řízení; oproti tomu to byl naopak žalovaný, jenž nepředložil žádný důkaz pro závěr o porušení uvedené zásady. To, že soudy odmítly jako nedůvodnou jeho námitku, týkající se retroaktivity rozhodnutí o udělení dotace, s argumentací, "že je vlastně nerozhodné, co v těch rozhodnutích bylo uvedeno, neboť postačí, že byl porušen zákon o rozpočtových pravidlech", pak stěžovatel považuje za nepřípustné zjednodušení "daného problému". Pro tyto důvody, jakož i v jeho neprospěch hodnocenou námitku popřeného legitimního očekávání, má napadená rozhodnutí "za zcela diskriminační, poskytující legitimní podporu nezákonné praxi v dotační politice včetně její retroaktivity".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je významné potud, že takové důvody pro zásah Ústavního soudu přítomny v dané věci nejsou.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správního orgánu a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Oba soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout; lze je zastávat a jsou obhajitelné, což je pro ústavněprávní přezkum určující.
Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů je potřebné dále připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
Jestliže však správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytyčenými zásadami pro dokazování a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinily logicky odůvodněná dílčí skutková zjištění (na základě kterých dospěly k rozhodným závěrům právním), není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, vycházely-li by soudy z výkladu neurčitého pojmu "transparentnosti", k němuž se uchýlily, jak tvrdí stěžovatel, až posléze.
V mezích takto limitovaného (skutkového) přezkumu Ústavní soud tedy porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu (srov. "zásadu transparentnosti"), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že nyní podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Co do aplikované interpretace rozhodného neurčitého pojmu "transparentnosti", resp. její kontrapozice se stěžovatelem namítanou nepřípustnou "retroaktivitou", postačí odkázat na zcela výstižné vysvětlení, jež k této otázce podal Nejvyšší správní soud, a které bylo zaznamenáno výše; je nezpochybnitelným faktem, že takový (byť až později judikatorně ustálený) výklad zde byl k dispozici objektivně od počátku.
Je tedy namístě shrnout, že podmínky, za kterých správním orgánem a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu