ECLI:CZ:US:2013:3.US.4911.12.1
sp. zn. III. ÚS 4911/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pragner s. r. o., IČ: 25636731, se sídlem Pod Lesem 2147/23, 143 00 Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem AK se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 29 Co 386/2012-175 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. února 2012 č. j. 21 C 926/2009-150, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. prosince 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 29 Co 386/2012-175, jakož i rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. února 2012 č. j. 21 C 926/2009-150, a to pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 29 Co 386/2012-175 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. února 2012 č. j. 21 C 926/2009-150, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala uložení povinnosti žalované TOMBAK INVEST s. r. o., zaplatit jí částku 100 000,- Kč s příslušenstvím.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že byla dotčena na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že oba soudy se nezabývaly jejím návrhem na zpracování řádného znaleckého posudku znalcem z oboru stavebnictví k prokázání skutečného stavu po věcné stránce. Soudy tak podle stěžovatelky vycházely zcela nesprávně z nepoužitelného znaleckého posudku předloženého žalovanou, přestože jde o znalecký posudek nesouvisející s předmětným řízením, objednaný Okresním soudem Praha - východ. V souladu s ustálenou praxí se podle stěžovatelky na předložený posudek má pohlížet jako na soukromou listinu vypracovanou znalcem a není tedy možné takový znalecký posudek podrobit dokazování, které je postupem předvídaným v ust. §127 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V předmětném posudku ze dne 2. května 2010 č. 003/2010 navíc znalci hodnotí, co a zda vůbec je vadou díla a dopouštějí se tak právní kvalifikace, která znalci nepřísluší, neboť pouze soud je oprávněn určit, co je za dané situace vadou. V předmětném posudku dále není uvedeno, jakým způsobem byly zanedbány technologické postupy a z jakých technologických postupů při jejich hodnocení znalec vycházel, rovněž není uvedeno, co je technologická kázeň, v jakém předpise je taková technologická kázeň stanovena a jakým způsobem byla porušena. Dalšího chybného hodnocení se podle stěžovatelky dopouští znalec při konstatování, že vady jsou neopravitelné nebo opravitelné jen při vynaložení značných finančních prostředků, neboť takové hodnocení náleží opět pouze příslušnému soudu. Znalecký posudek je podle stěžovatelky třeba hodnotit co do jeho úplnosti a logického odůvodnění závěrů. Tato kritéria však předmětný znalecký posudek nesplňoval a návrh stěžovatelky na vypracování řádného znaleckého posudku byl zamítnut.
Stěžovatelka poukazuje na to, že výklad soudů zasahuje do jejích ústavně garantovaných práv a porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Stěžovatelka poukazuje na ust. §407 odst. 3 obch. zák. a na rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 18 C 61/1996, ve kterém se uvádí, že "Za situace, kdy žalovaný na cenu žalobcem dodaného zboží částečně plní a nevznese přitom námitky ohledně nedodání zboží či kvality, množství či ceny dodaného zboží, dojde k uznání závazku částečným plněním ve smyslu ust. §407 odst. 3 obch. zák. Částečnou úhradou je za dané situace nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalovaného k žalobci, a to v plném jeho rozsahu dle ust. §323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ust. §323 odst. 2 obch. zák. Vyvratitelnou právní domněnku o tom, že v době uznání závazek trval, nelze vyvracet pouhým negativním tvrzením žalovaného o neexistenci závazku." Z citovaného rozhodnutí je podle stěžovatelky zřejmé, že obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť žalovaná při částečném plnění nevznesla žádné námitky ohledně nedodání díla v potřebné kvalitě. Pouhé negativní tvrzení žalované o nedodání díla v potřebné kvalitě dle smlouvy o dílo, navíc na základě následně zpracovaného a nesouvisejícího znaleckého posudku, proto nemůže způsobit vyvrácení právní domněnky o uznání závazku. Dle stěžovatelky tedy jde o překvapivé rozhodnutí obecných soudů, které způsobuje nepřezkoumatelnost výše uvedených rozsudků.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94).
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
V souzené věci se Krajský soud v Praze ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, i s jeho právními závěry. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žalovaná se svým podáním ze dne 2. července 2009 obrátila na Okresní soud Praha - východ s návrhem na zajištění důkazu podle ust. §78 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž Okresní soud Praha - východ žádosti vyhověl a ustanovil znalecký ústav - Centrum stavebního inženýrství a. s., aby podal znalecký posudek, přičemž usnesení obsahovalo podrobnou specifikaci, co je úkolem znalce. K námitkám žalobkyně souvisejícím s obsahem znaleckého posudku odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek byl vyhotoven zcela standardně a znalec postupoval podle zadání, kromě zachycení a popsání vad díla popsaných v předávacím protokole zachytil existenci dalších vad a vadných technologických postupů na díle. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na uvedené, kdy znalecký posudek byl získán postupem podle ust. §78 o. s. ř., bylo rozhodné pouze to, zda vady vytčené a znaleckým posudkem potvrzené, byly či nebyly odstraněny. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že další vady vytčené znalcem jsou pro toto řízení bez významu. S ohledem na uvedené neshledal odvolací soud výhrady žalobkyně vůči znaleckému posudku jako relevantní. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vyjádřil rovněž k námitce stěžovatelky ohledně výkladu ust. §407 odst. 3 obch. zák. a dovodil, že v dané věci závěr o možném uznání dluhu podle ust. §407 odst. 3 obch. zák. nemůže obstát.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu