ECLI:CZ:US:2013:3.US.696.13.2
sp. zn. III. ÚS 696/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, č. j. 53 Co 514/2011-1257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 5. 2011 č. j. 25 Nc 152/2009-923 rozhodl tak, že svěřil nezletilou L. D. do výchovy matky J. S., stanovil vyživovací povinnost stěžovatele (od 1. 4. 2009 v částce 10 000 Kč měsíčně a 260 000 Kč dlužného výživného) a upravil i jeho styk s nezletilou.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově nezletilé a úpravě styku s otcem potvrdil, ve výroku o výživném jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost k běžnému výživnému od 1. 4. 2009 v částce 8 000 Kč a na výživném dlužném za období od 1. 4. 2009 do 30. 11. 2012 zaplatit 316 000 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), nesouhlasí se způsobem vedení řízení před odvolacím soudem, jakož i se zvolenou argumentací a jím použitými důkazy. V podrobnostech oponuje především závěru soudu o opožděnosti námitky podjatosti a namítá porušení zásady rovnosti, jestliže soud nevyhověl návrhu na "posunutí termínu jednání" a (naopak) vyhověl návrhu matky o konání výslechu nezletilé v původním termínu, čímž mu bylo fakticky zabráněno v aktivní účasti při jednání. Pochybení odvolacího soudu shledává též v tom, že v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny byla v řízení "brána jako důležitý faktor" pro rozhodnutí soudu ve věci výchovy a výživy nezletilé okolnost, že je trestně stíhán, ačkoli byl pravomocně uznán vinným (rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 586/2012) až dne 17. 3. 2013.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve své judikatuře Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny).
Jde-li o (ústavní stížností vytýkaný) postup odvolacího soudu při konání výslechu nezletilé je třeba zdůraznit, že neodporuje procesním pravidlům, jmenovitě ustanovení §100 odst. 4 o. s. ř., podle něhož "může soud provést výslech dítěte i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor". O tom, že odvolací soud provede výslech nezletilé v původně stanoveném termínu, ačkoliv jednání bylo k návrhu stěžovatele odročeno, resp. že výslech bude proveden bez účasti rodičů a jejich zástupců, byl zástupce stěžovatele soudem informován, byť se tak stalo bezprostředně před provedením výslechu.
Ve vztahu k námitce stěžovatele o tvrzeně chybném závěru soudu ohledně opožděného podání námitky podjatosti se Ústavnímu soudu přísluší omezit toliko na sdělení, že v něm, jakož i v následném postupu, jejž odvolací soud adekvátně odůvodnil, kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.
Podle Ústavního soudu nic nenasvědčuje ani tomu, že by odvolací soud při svém rozhodování o úpravě poměrů k nezletilé "bral jako důležitý faktor" skutečnost, že stěžovatel byl (v době probíhajícího řízení) nepravomocně odsouzen za trestný čin týrání osoby žijící ve společném bytě nebo domě, když soud tuto skutečnost jen konstatoval jako své zjištění vedle celé řady dalších, týkajících se osobních a majetkových poměrů otce.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.
Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu