ECLI:CZ:US:2013:3.US.782.13.1
sp. zn. III. ÚS 782/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Dědiče, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem AK se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 3808/2011-496 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011 č. j. 1 Co 87/2010-461, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2013, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 3808/2011-496 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011 č. j. 1 Co 87/2010-461, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. prosince 2009 č. j. 16 C 12/2005-429 uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), aby na vlastní náklady zajistil v regionálních novinách Orlický týdeník uveřejnění omluvy žalobkyni Ing. Mileně Markové za to, že o ní v těchto novinách nepravdivě uvedl, že finančně poškodila klienty neodborně vedeným účetnictvím (výrok pod bodem I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III). Takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 6. dubna 2007 č. j. 16 C 12/2005-263 byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2008 č. j. 1 Co 250/2007-295 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2011 č. j. 1 Co 87/2010-461 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2009 č. j. 16 C 12/2005-429 potvrdil a dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 3808/2011-496 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že důvodem sporu o ochranu osobnosti byla skutečnost, že stěžovatel nechal v říjnu roku 2008 zveřejnit v lokálním periodiku Orlický týdeník inzerát následujícího znění: "Hledáme finančně poškozené klienty neodborně vedeným účetnictvím f. Poradenská a účetní firma, T. G. Masaryka čp. 977, Týniště nad Orlicí - Ing. Marková Milena, pro společný postup. Odpovědi do redakce." Žalobkyně, která v předchozích letech zpracovávala pro stěžovatele účetnictví, se tímto inzerátem cítila poškozena a obrátila se s žalobou o ochranu osobnosti na věcně a místně příslušný soud. Navrhovatel uvádí, že nechal uveřejnit předmětný inzerát poté, co mu příslušný správce daně platebními výměry dodatečně doměřil daň z příjmu fyzických osob a penále ve výši 1.308.730,- Kč, a to v důsledku chybně vedeného účetnictví.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k porušení výše uvedených práv došlo tím, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku existence a případné intenzity zásahu do osobních práv žalobkyně, resp. se touto otázkou blíže nezabývaly a vycházely z presumpce, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalované došlo, přičemž svým postupem nedostatečně objasnily skutkový stav věci. Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Hradci Králové dospěly ve svých rozhodnutích ke stejnému závěru, že žaloba je důvodná, neboť zveřejnění výzvy poškozeným klientům negativně ovlivnilo profesní čest žalobkyně, přičemž se stěžovateli nepodařilo prokázat pochybení žalobkyně při vedení účetnictví.
Podle navrhovatele je nutno posoudit účel předmětné výzvy (inzerátu), který nespočíval v úmyslu žalobkyni poškodit, případně jinak zasáhnout do jejího práva na ochranu osobnosti. Obsahem samotné výzvy (inzerátu) nebyla dehonestující a na cti utrhačná informace, nýbrž výzva byla míněna pouze jako snaha zkontaktovat případné další "poškozené" klienty a osoby tak, aby navrhovatel získal představu o tom, zda byl jediným nespokojeným klientem žalobkyně nebo zda má žalobkyně takových klientů více. Nikde v dané výzvě nebylo řečeno, že žalobkyně někoho poškodila a argument soudu prvního a druhého stupně, že daná výzva mohla ve třetích osobách vzbudit dojem, že žalobkyně svým klientům špatně zpracovává účetnictví svých klientů, je podle názoru stěžovatele mylný.
Obecné soudy by podle stěžovatele měly analogicky přihlédnout i k tomu, zda v daném případě došlo k takovému zásahu do osobnostních práv, aby tento zásah zasluhoval právní ochranu podle ust. §11 a násl. občanského zákoníku a poškozený subjekt měl nárok na morální zadostiučinění ve formě omluvy. Navrhovatel se domnívá, že soudy extenzivním výkladem předmětné výzvy (inzerátu) dospěly k mylnému závěru, podle něhož stěžovatel "prostřednictvím médií o jiných šíří nepravdivé a pomlouvačné informace, za účelem je poškodit". Stěžovatel dále spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu soudů, pokud soudy odmítly přerušit řízení v souladu s ust. §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a vyčkat na rozhodnutí v řízení o náhrady škody ve výši 1.308.730,- Kč, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové. Pokud tedy soudy spojily otázku zásahu do osobních práv s otázkou, zda skutečně žalobkyně vedla pro navrhovatele nesprávně účetnictví, pak měly řízení přerušit a vyčkat na výsledek soudního sporu, který se touto otázkou zabýval a i nadále zabývá přednostně.
Navrhovatel je přesvědčen, že zásadní problém spočívá v posouzení vzájemné proporce a míry případného vzájemného konfliktu výkonu práva při uplatnění majetkových nároků vyplývajících ze škod, které příslušné osobě, tj. navrhovateli vznikly, na jedné straně, a oproti tomu, na druhé straně, práva jiné osoby na ochranu osobnosti v souvislosti s oznámením, které neobsahuje jakékoli přímé difamující tvrzení a má sloužit pouze k oslovení neurčitého okruhu osob, kterým mohl být eventuálně způsoben žalobkyni obdobný následek, jaký vznikl, podle přesvědčení stěžovatele, v důsledku porušení povinností žalobkyně stěžovateli.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno neodborně vedené účetnictví žalobkyní, a proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a v důsledku toho odpovědnost žalovaného podle ust. §13 občanského zákoníku. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že s ohledem na znění předmětného inzerátu tento závěr není zpochybněn ani v poukazu žalovaného učiněném v rozporu s ust. §205a odst. 1 o. s. ř. v závěrečném návrhu, že žalobkyně se dopustila i dalších pochybení (např. nesprávně vyplněné daňové přiznání). Z hlediska ust. §13 odst. 1 občanského zákoníku pak odvolací soud shledal přiměřeným i žalobkyní uplatněný prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu, odpovídající formě, jíž byl neoprávněný zásah učiněn. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve věci samé podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil. Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správným a dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu