ECLI:CZ:US:2013:3.US.879.13.1
sp. zn. III. ÚS 879/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Pavlem Vyškovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Čechůvky 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 č. j. 4 Tdo 1505/2012-31, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 3 To 170/2012, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 2 T 304/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl ve shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011 (v příslušném rozsudku je chybně uvedeno 17. 1. 2012) sp. zn. 2 T 148/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 4 To 470/2011, byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku bylo současně rozhodnuto o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011 (v příslušném rozsudku je opět chybně uvedeno 17. 1. 2012) sp. zn. 2 T 148/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 4 To 470/2011, včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání stěžovatele a jeho družky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl. Týmž usnesením Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako podané osobou neoprávněnou) odmítl dovolání podané stěžovatelovou družkou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Poukazuje na výpověď spoluobviněného T. L. u hlavního líčení, podle něhož trestný čin spáchal nikoli s ním, nýbrž s R. H., jakož i na popis rozhodných osob, který podala svědkyně R. V. Poškozeného L. M. stěžovatel označuje za nevěrohodného, a jeho "duševní stav" měl být učiněn předmětem znaleckého zkoumání. Závěrem stěžovatel namítá, že o dovolání podaném jeho družkou neměl Nejvyšší soud rozhodnout, jelikož s ním měl naložit jako s návrhem na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů; zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků vyznívajícím odlišně od sdělení poškozeného. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Rovněž úvahy stěžovatele, jak mělo být (oproti Nejvyššímu soudu jinak) naloženo s dovoláním jeho družky, zjevně povahu ústavněprávně relevantních námitek (ve vztahu k jeho vlastnímu procesnímu postavení) nemají.
Další důvody, proč stěžovatel pokládá usnesení Nejvyššího soudu za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu