ECLI:CZ:US:2013:3.US.883.13.1
sp. zn. III. ÚS 883/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Madery, podnikatele, zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Eduarda Beneše 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 489/2012 ze dne 27. listopadu 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, který v řízení o zaplacení 43 329,70 Kč s přísl. mu uložil povinnost uhradit žalovanou částku 37 931,80 Kč s přísl. za dodávky dřeva a byl zavázán nahradit náklady odvolacího řízení (ve výši 19 199 Kč i náklady státu 729 Kč). Stěžovatel tvrdil, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s procesními předpisy, neboť ve sporném řízení není sám bez návrhu oprávněn provádět důkazy. Odvolací soud porušil pravidla spravedlivého soudního řízení a vydal překvapivé rozhodnutí, když vyhodnotil skutkové okolnosti rozdílně a dospěl k opačnému závěru než soud nalézací. Stěžovatel uvedl, že v jeho případě byla závažně porušena jeho ústavně zaručená práva chráněná Listinou, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat obsah spisu Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově sp. zn. 15 C 179/2009, neboť je stěžovateli znám.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterým byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů, a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný [ustanovení §409 odst. 1 a násled. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník")]. Dále posuzuje, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Jádro stížnostního návrhu představuje výtka adresovaná odvolacímu soudu, že v řízení došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, protože rozsudek je postavený na důkazu, který byl proveden v rozporu se zákonem. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Klíčovou otázkou ve věci stěžovatele bylo posouzení, zda mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva na dodávku řeziva dle ustanovení §409 odst. 1 a násl. obchodního zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že má za prokázané, že dodávka byla realizována a její cena vyúčtována v částce 37 931,80 Kč. Stěžovatel se především mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud vydal nezákonné rozhodnutí, po doplnění dokazování svědeckými výpověďmi svědků (Petra Barvíka č. l. 146-148, Dušana Vaculy č. l. 154-155, Miroslava Knapa č. l. 155-156) a provedením listinných důkazů dodacích listů (č. l. 25), dospěl k závěru, že uplatněný nárok je částečně důvodný. Rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že co do částky 37 931,80 Kč žalobě vyhověl. Dále potvrdil rozhodnutí soudu, kterým byl zamítnut nárok na 5 397,90 Kč, neboť tato dodávka dřeva nebyla prokázána.
V tomto směru dává Ústavní soud plně za pravdu odvolacímu soudu, který rozhodl, aby v odvolacím řízení provedené důkazy byly doplněny a před ním opakovány, neboť to považoval za nezbytné pro vydání rozhodnutí. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, že soud nalézací nevyhověl důkazním návrhům účastníků a žalobu zamítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě pochybení odvolacího soudu (výslech Miroslava Knapa) nedosahuje ústavněprávní roviny.
Odvolací soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem (§157 o. s. ř.), v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil, srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které opakovaně předkládá stěžovatel, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady.
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost i v tomto případě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu